Článek
Stojím v autobuse, držím se madla, hrudník vyprsený tak, aby bylo zřejmé, že jsem stále žena v plné síle. A pak se to stane.
Ze sedadla pode mnou se zvedne dítě.
„Nechcete si sednout?“ řekne klidně, skoro až ochranitelsky.
V první chvíli jakoby se zastavil čas. Neslyším otázku, ale spíš diagnózu. Přesnější než všechny lékařské zprávy, co jsem kdy měla v šuplíku.
Posadím se.
Ne proto, že bych to potřebovala. Ale proto, že odmítnout by bylo trapnější než si přiznat realitu. Tak aspoň předstírám, že tu výsadu starších jsem přijala důstojně, i když uvnitř brečí moje mladé třicetileté já, které je přesvědčené, že ještě včera skákalo panáka a jedlo nanuk na zastávce bez náznaku artrózy.
Otáčím se na malého gentlemana a s úsměvem, možná i s lehkou pokorou, pokývnu hlavou na poděkování.
Úsměv mi opětuje. Nečeká uznání, ani potlesk.
Jen byl všímavý. Zdvořilý. Přítomný.
A tak mě napadá: byla jsem jen výjimka v přeplněné lince, nebo ještě pořád existují mladí, kteří dokážou zvednout hlavu od obrazovek mobilů? Možná ano. Možná gesto toho klučiny nebylo náhodou, ale důkazem, že ohleduplnost neumřela, jen se nenosí v titulcích a statistikách.
Na další zastávce vystupuju a autobus pokračuje dál, tak jako vždycky. Jen já si tentokrát nesu domů nečekaně milou epizodu, přestože první vteřiny byly malým šokem pro moje ego, nakonec z ní zůstal jen dobrý pocit a úsměvná vzpomínka.
