Článek
Na hřbitov jsem dorazila pozdě. Dušičky už dávno skončily, většina svíček dohořela, chryzantémy unaveně svěsily hlavy a lidé se vrátili do běžných dní.
Stála jsem tam úplně sama, mezi všemi těmi studenými kameny a tichými alejemi, na místě, kde je slyšet jen vlastní dech a občasné zašustění větví stromů.
Cítila jsem se kvůli tomu lehce provinile, ale dobře vím, že moje babička by nikdy neměřila lásku podle kalendáře. Ona nebyla „jen“ babička. Byla víc. Byla ženou, u níž jsem prožila dětství. Člověkem, který mě učil mluvit, zavazovat tkaničky, šít oblečky na panenky i ctít životní hodnoty. Druhá máma.
Mít tak možnost ji ještě obejmout. Aspoň jednou, jedinkrát.
Dívám se na její jméno vyryté do kamene a i po těch mnoha letech se mi najednou svírá hrdlo…
Je mi znovu sedmnáct. Klečím u pohovky, na které leží babička. Držím ji za ruku. Ztěžka dýchá. Obličej bledý a její srdce, které celý život víc dávalo než dostávalo, teď bojuje o každý úder. V očích má ale pořád svou laskavost. Čekáme na sanitku. Každá vteřina se mění v hodinu a strach je ubíjející.
Konečně se v dálce ozve houkání, které se rychle přibližuje. Po chvíli už modré majáky kreslí na zdech našeho domu roztřesené světelné šmouhy. Slyším rychlé kroky a cizí hlasy, tak toužebně očekávané…
„Ne, nebojte se, infarkt to není,“ řekne nakonec lékařka, a v tu chvíli se mi z ramen sesype polovina světa. „Je to srdeční slabost, do nemocnice ji brát nemusíme, bude to dobré.“
Dodnes si pamatuju, jak moc jsem potřebovala slyšet právě tohle.
Nad ránem je ale všechno jinak. Znovu sanitka a okamžitý převoz na urgentní příjem. Jedeme za nimi.
Čekání na verdikt lékařů je nekonečné. A pak se dveře otevřely: „Je to, bohužel, vážné. Jde o rozsáhlý infarkt přední stěny. Příští hodiny rozhodnou.“
Poprvé v životě se modlím. Celou noc. Každou minutu. Další den přichází zpráva, která mě postaví na nohy: „Zdá se, že je to lepší. Pokud se stav nezhorší, za týden půjde domů.“
Ta naděje byla najednou tak blízko. A já jsem jí tak moc věřila.
Za dva dny nad ránem telefonát. Ten, co mi dokázal rozbít svět na kousky.
„Je nám to líto… nastaly komplikace. Už jsme jí nedokázali pomoct.“
Slova toho lékaře si pamatuju dodnes. I to hluboké prázdno, které následovalo a bolest, jež nikdy úplně neodezněla.
Na hřbitov přicházejí další lidé. Jejich kroky, rozléhající se mezi náhrobky, mě vytrhnou ze vzpomínek a postaví zpět do reality.
Pokládám kytičku, kterou jsem celou dobu křečovitě svírala v dlani. Zapaluji svíčku a jdu pomalu k bráně.
Zhluboka se nadechnu chladného podzimního vzduchu a zadívám se na nebe. Věřím, že je pořád se mnou, že na mě dohlíží, a že by mi i dnes řekla to, co říkávala kdysi:
„Neplač, vždyť už jsi velká holka.“
