Článek
Byl to dárek k narozeninám. Takový ten „překvápkový“ druh dárku, kdy víš jen to, že „někam pojedeme a něco tam bude“. Nevíš kam, nevíš proč, nevíš, jestli si bereš správné boty, nevíš prostě vůbec nic.
A tak jsem nastoupila do tramvaje, nechala se unášet zimní Prahou a snažila se z tváře člověka vedle sebe vyčíst aspoň malý náznak.
Samozřejmě marně.
Tramvaj zastavila někde, kde jsem nikdy nebyla. Zastávka Dvorce. Tma, rozkopaná silnice, štěrk a nějaký bufet „na stojáka“.
„Že by narozeninová pizza do ruky?“ napadlo mě. A hned jsem si za to v duchu vynadala.
Ale my pokračovali dál. Chlad od Vltavy sílil. Když už jsem si začala říkat, že jestli tohle měla být romantická procházka Prahou - daly se vybrat i lepší místa, vykouknul na nás zpoza rohu svět vytesaný ze světla. Milion LED diod a atmosféra, která se dá popsat jediným slovem: pohádka.
Vešli jsme branou Žlutých lázní do světelného parku Story of Lights — místa, kde se evropská historie, mýty i současná architektura spojily v jednu večerní kapitolu. Měla jsem pocit, jako by někdo rozsvítil učebnici dějin a dovolil mi jí procházet.
Nejdříve antické příběhy inspirované dávnými mýty a legendami, siluety našich vnitřních strachů, tužeb i nadějí, které jsme kdysi povýšili na bohy. A tak s určitou pokorou míjím mocného Dia, jeho žárlivou manželku Héru, svůdnou Afrodité i moudrou Athénu. Její klidná tvář působí až zvláštně nadčasově — jako připomínka, že některé příběhy nikdy nezestárnou.
A pak světlo začíná kreslit další svět. Typickou červenou telefonní budkou a červeným double-deckerem — legendárním londýnským autobusem — nás vítá Velká Británie. Ne skutečná, samozřejmě. Jen její světelná podoba, která má sílu evokovat cestu i bez jediného kroku. Zve nás na pomyslnou vyhlídkovou plošinu v panoramatickém kole zvaném Londýnské oko. Říká se, že kdo ho neabsolvoval, ten jako by v Londýně ani nebyl.
O kousek dál se zvedá silueta Big Benu, tikající s přesností, kterou prý hlídají obyčejné dvoupence na kyvadle a o pár kroků dál nás věžemi zdobený Tower Bridge propouští do další kapitoly Evropy. Na cestu nám mává vždy dobře naladěná Pipi Punčochatá — přesně taková, jak si ji pamatujeme z dětství.
Světelná mapa se stáčí lehce na jih a obrysem monumentální Sagrady Família nás vítá Barcelona. Než se ve španělské kapitole stihneme rozkoukat, už nám Kryštof Kolumbus ukazuje směr do Paříže.
A tak poprvé v životě stojím „u Eiffelovky“ — sice jen její světelné zmenšeniny, ale v téhle klidné zimní atmosféře možná opravdovější než originál. O kousek dál rudě svítí Moulin Rouge. Tenhle sice neláká hosty dovnitř, ale u něj nemusíte stát nekonečnou frontu na selfie - jako malou vzpomínka na kabaret, který kdysi určoval rytmus francouzských nocí. Ze tmy vystupuje noblesní Versailles s nádechem královské minulosti.
A už se pomalu ocitáme v Itálii — u Šikmé věže v Pise, monumentu, kde omyl stvořil legendu.
Světelných zastavení je zde mnohem víc. Evropa tu není seznamem, ale příběhem, který si každý projde po svém.
Zbývá poslední úsek k jednomu z nejrozpoznatelnějších hradů Evropy – Bratislavskému a už se před námi objevuje znak České republiky. Jsme doma.
Pražský hrad do té tmy září s tak klidnou důstojností, že se ve mně ozvala vděčnost. Nic tu nepůsobilo jako turistická atrakce. Spíš jako tichý film, který běží jen pro vás.
Hodinová procházka Evropou člověka přece jen unaví, takže káva na konci a ohýnek, u kterého jsme si ohřáli ruce a opekli špekáček, byly příjemnou poslední zastávkou.
Stála jsem tam v té dopadající světelné záři s vědomím, jak originální narozeninový dárek to byl. Byla jsem vděčná za každý krok té cesty.
A tak děkuju.
Tomu, kdo mě tam vzal.
Tomu, kdo to vytvořil.
A nakonec i za to, že ten narozeninový dárek nebyl jen věcí,
ale okamžikem, který ve mně bude ještě dlouho doznívat.
