Článek
Měla to být rychlovka. Fakt rychlovka.
Skočím do obchodu, vezmu houbičku na nádobí, zaplatím dvacku, vrátím se domů a konečně umyju tu horu nádobí, kterou tady už dva dny statečně ignoruju. Ne, nebudu si brát ani košík. Na co taky — nic jiného nepotřebuju. Koupím houbičky a odcházím.
Haha. To jsem si opravdu ale jenom myslela.
Vstupuju do obchodu a první, co vidím, je regál plný voňavých svíček. V tu chvíli se mi vybaví všechny ty YouTube vlogerky, mající příbytky jak z katalogů… útulné, dokonale sladěné a se svíčkou v každém pokoji.
OK. Musím jít s dobou. Jdu vybrat svíčku.
Stojím u regálu, očichávám jednu vůni za druhou a připadám si jako someliér, který právě testuje vzorky vín z nové úrody.
„Hmm… tahle voní po podzimu.“ „A tahle po čistotě — ta u mě momentálně sice úplně neprobíhá, ale večer už určitě bude.“ „A tahle… tahle taky voní krásně.“
A než se naděju, držím v ruce všechny tři. Nevím jak. Nevím proč. Ale stalo se.
Teď už opravdu jdu pro ty houbičky!
Jenže cestou k drogerii míjím stojan s hrnečky.
Ne že bych doma neměla hrnek — to mám. Minimálně dva z nich zrovna teď čekají ve dřezu, až se nad nimi slituju. Ale když už mám tu podzimní svíčku, hrnek se šípky by se k ní hodil, že ano? A v něm čajík s medem… já zabalená v dece na pohovce… a byt provoněný tou svíčkou. Ano, přesně takový moment klidu si udělám hned, jakmile zmizí to zatracené nádobí.
…už to úplně vidím. Beru nový hrnek.
Jdu dál.
A pak to přijde.
Sekce s ponožkami mě k sobě přitáhla jako magnet. Nejspíš proto, že když chce člověk relaxovat, měkké, huňaté ponožky k tomu prostě patří. Tak tam stojím, mezi prsty mačkám ponožky jako opravdový znalec textilu a v hlavě si ladím představu večerní pohody…
Nacházím jedny úžasně heboučké — to bude pohodička! A druhé, které vypadají, že by mě zvládly hřát i na Sibiři. Dobře. A když už, tak si vezmu i tyhle s trochu infantilním vzorem — barevně nic moc, teplé taky zrovna dvakrát nejsou, ale sleva 50 %? No nekup to.
Až teď mi dochází, že v rukou držím:
tři svíčky,
hrnek,
tři páry ponožek,
a pořád nemám tu houbičku!
Vyrážím tedy k oddělení drogerie a ještě netuším, že teprve tam mě čeká překvapení dne: stěna plná houbiček všech možných barev, tvarů, struktur i povrchů.
Před sebou mám houbičky: měkké, tvrdé, drsné, jemné, antibakteriální, ekologické, recyklované, pro citlivé povrchy, pro necitlivé povahy, XXL, mini, párované, multipack, výhodná megabalení pro rodiny, které zřejmě myjí nádobí od rána do večera.
A já tam stojím s hrnkem, třemi svíčkami a ponožkami a říkám si:
„To si jako nemůžeš vybrat tu nejlevnější a jít už konečně domů?“
Asi ne. Začnu je porovnávat. Přejíždím prstem po povrchu. Zkoumám kvalitu. Čtu etikety, jako kdyby šlo o investici století.
Konečně vyberu jedny, vzápětí je vrátím a beru jiné. Pak další. Nebo mám vzít ty první? Nakonec skončím s balením 2×10 kusů, protože na tom bylo napsáno „výhodné“.
S hromadou houbiček, třemi svíčkami, hrnkem a třemi páry ponožek se pomalu sunu k pokladně, kde mě čeká poslední setkání s realitou.
Vedle mě stojí paní. V jedné ruce rohlík. V druhé jedna paprika. Platí a odchází.
Pokladní, shodou okolností moje skoro sousedka, na mě hodí pohled typu: „Vidím, že jste si ten nákup dnes opravdu užila, co?“
A já se tvářím, jako by to celé byl můj dokonale promyšlený plán.
Platím nákup, který už rozhodně nestojí dvacku, a odcházím.
Doma položím tašku na linku, zapálím svíčku, obuju si ty nové úžasně měkké ponožky… a konečně jdu na to nádobí.
P. S. Čaj si ale uvařím až zítra — nemám totiž ten med.
Ráno si pro něj zaběhnu do obchodu — tak mi držte palce.
