Článek
Balení dárků je zvláštní disciplína. Navenek vypadá jednoduše – papír, nůžky, páska – super. Ale kdo to někdy zkusil, dobře ví, že realita bývá mnohem komplikovanější. Někdo má balení v malíku, papír mu sedne přesně na roh a mašlička se zatočí téměř sama. A pak jsou lidé jako já, kteří si každý prosinec vzpomenou, že některé věci v životě zkrátka nejsou jejich silná stránka.
Moje švagrová Lenka kdysi balívala dárky pro celou rodinu. Její přesnost by jí mohla závidět i menší výrobna nábytku. Každý záhyb seděl na milimetr, každý roh byl ostrý jak úhel v učebnici geometrie.
Ale taky si pamatuju, že když mi bylo tak devět, sledovala jsem svého tátu, jak se pokouší zabalit knihu pro mámu. Papír mu utíkal, trhal se, pásku si nalepil na prst, pak na druhý, pak i na čelo – a přestože můj táta nikdy, ale opravdu nikdy nepoužíval silná slova, tak tehdy ano. A mně to bylo vlastně strašně sympatické. Najednou byl takový „normální“, lidský, skoro jako strejda Láďa, který při montování police dokázal v jediné větě říct víc sprostých slov než slušných. A možná právě proto mi ten mimořádný, i když úplně neplánovaný tátův okamžik zůstal v hlavě dodneška. No a když už to celé konečně nějak drželo pohromadě, jen tiše prohodil: „Tak ať to máma hlavně neotáčí tou zadní stranou nahoru.“
Dnes vím, že jsem tenhle balicí osud zdědila po něm.
Nevím, proč zrovna moje rodina trvá na klasickém balení, když už dávno existují dárkové tašky a plní přesně ten účel, pro který byly vymyšlené. Ale údajně „to není ono“. A tak se s tím trápím už roky.
Vloni jsem se však rozhodla, že to „vychytám“. Že už je načase posunout své balicí dovednosti minimálně o jeden level nad „pokus–omyl“. A tak jsem několik večerů poctivě sledovala návody na YouTube. Tamní baliči dokázali z obyčejného archu papíru vytvořit malé zázraky. Během pár vteřin měla zabalená kniha tvar poskládané košile i s motýlkem a náprsní kapsou s kapesníčkem. A obyčejný šampon dokázali zabalit tak, že vypadal jako láhev luxusního koňaku — nevím sice, zda obdarovaný pak nebyl trochu zklamán obsahem, ale zvenku to působilo velmi nadějně.
Na chvíli jsem uvěřila, že bych to mohla zvládnout také. Dokonce jsem vyndala i pravítko, což jsem při balení dárků do té doby ještě nikdy neudělala. S upřímným odhodláním jsem rozložila papír, položila na něj dárek… a během dvou minut jsem byla zase nohama na zemi.
Ukázalo se, že existují věci, které jsou určené výhradně pro videoformát. V realitě papír klouže, trhá se a lepicí páska má svou vlastní osobnost, která se nápadně podobá vzdorovitému čtyřletému dítěti. Vzpomenu si na tátu a jeho slovník — naštěstí zatím jen v duchu — a jdu dál.
Když dojde na ohýbání rohů, vždycky na chvíli zapomenu dýchat. Je to přesně ten moment, kdy by se hodilo mít aspoň minimální technické nadání, ale protože ho nemám, moje dárky se až podezřele podobají té tátově zabalené knize, která se nesměla otáčet.
Ale co. I bez košilových záhybů, japonských technik, skládaných origami a imitací koňakových lahví to pořád jsou dárky od srdce.
A upřímně — pro letošek zvažuju, jestli tradice netradice nezajdu přece jen koupit ty papírové tašky.
