Článek
Každý rok si říkám, že budu více organizovaná. Udělám si seznam, dárky koupím včas a především – schovám je někam, kde je pak snadno najdu. Žádné šílenosti typu „na půdu za komín“ nebo „do garáže za mixér, který roky nepoužívám“.
Ne, já jedu logické úkryty. Místa, která dávají smysl.
Moje úkryty mívají sice promyšlenou logiku – jenže to je moje logika z toho daného dne, kterou později už nedokážu rozluštit.
No a pak stojím uprostřed pokoje, a přemýšlím, jaký génius jsem to tehdy byla a proč jsem si myslela, že „tohle si určitě zapamatuju“.
V té chvíli se ve mně probouzí zvláštní mix emocí: od lehké paniky, k mírnému zoufalství až po rychle umírající naději, že ten dárek tady přece někde musí být.
A nejinak to bylo i loni.
Ještě teď si vzpomínám na ten blažený pocit, když se mi koncem listopadu podařilo úplnou náhodou sehnat věc, po které už dlouho toužil můj syn. A taky jsem věděla, že jeho by ani ve snu nenapadla možnost, že by ji letos našel pod vánočním stromečkem.
Teď, s odstupem času, vidím, že jsem na svou tehdejší předvídavost mohla být fakt pyšná.
Syn ji tam totiž skutečně nenašel.
Do Vánoc zbývala ještě spousta času, a tak jsem dárek schovala s pocitem blízkým hrdosti. Bezpečná skrýš, geniální nápad — skoro mě až dojímalo, jak jsem to letos vymyslela.
Jenže pak přišel moment, kdy jsem ho chtěla zabalit. Otevřela jsem skříň. Pak zásuvku. Další poličku. A všude stejný vzorec: nic, nic a… nic.
Kam jsem to sakra dala?
Nejdřív jsem se jen smála — takový ten smích, který zní normálně, ale uvnitř už člověk cítí, že právě začíná problém.
S blížícím se štědrým dnem vzrůstala i intenzita mého pátrání na všech „logických“ místech, až se to proměnilo v klasické zoufalé hledání „všude, i tam, kde to smysl nedávalo vůbec“.
A protože jsem odmítala připustit, že chyba je ve mně, přišla další logická úvaha: někdo si ze mě musel udělat legraci. Někdo ten dárek našel, schoval ho přede mnou a teď čeká, až se kompletně zhroutím.
Začala jsem nenápadně pozorovat rodinné příslušníky. Jestli se někdo nechová podezřele, jestli se potutelně neusmívá nebo dokonce neuhýbá pohledem.
Nic. Všichni vypadali, že v životě neviděli ani ten dárek, a možná ani mě.
Já mezitím po večerech přerovnávala dům z konce dokola tak důkladně, že to nakonec připomínalo spíš generální rekonstrukci než obyčejné hledání dárku. Jediným „úspěchem“ bylo objevení dávno zapomenuté krabice s vánočními ozdobami z mého dětství, ale postrádaná věc pořád nikde.
A tak nezbývalo než se smířit se skutečností: musím koupit náhradní řešení. Což jsem udělala, i když mě to stálo i kousek duše.
A teď přichází pointa.
O tři týdny později jsem potřebovala zašít něco naprosto banálního. Takovou tu drobnost, která člověku visí v hlavě už měsíc, ale řeší ji až ve chvíli, kdy už to ignorovat nejde.
Otevírám dveře do pracovny, kde na stole už roky stojí můj šicí stroj. Dřív jsem u něj sedávala skoro denně – šití byl můj malý únik z reality, způsob, jak si srovnat myšlenky i nervy. A pak jsem s tím nějak přestala. Ani nevím kdy. Život mě prostě odvedl jinam – a šicí stroj mezitím trpělivě čekal, až si na něj znovu vzpomenu. No, dobře…
Zvedám z něj plastový kryt…
Na jeho pracovní ploše leží krabička.
Krabička s dárkem.
Chvíli jsem tam jen stála. V hlavě ticho, prázdno, nic. Jen čisté pochopení, že moje minulé já opravdu bylo génius. Byl to skvělý úkryt – lehce dostupný, přímo na očích, dokonale bezpečný. V celém domě jsem jediná, kdo se šicího stroje vůbec kdy dotknul. Kdyby existovalo mistrovství logiky ve schovávání dárků, tehdejší já by brala zlato.
Ten kontrast mezi mým týdenním zoufalstvím a směšně jednoduchým řešením mě posadil na židli. Musela jsem se smát.
Příště si to fakt radši napíšu. Kamkoliv. Klidně i na čelo.
Naštěstí má můj syn na konci ledna narozeniny.
Takže to vlastně dopadlo dobře.
Jen to bylo takové menší časové nedorozumění mezi mnou a mnou.
A letos? Letošní dárky už jsou schované. A pamatuju si i kde.
Zatím.
