Článek
Už dávno jsem se naučila nepřehánět to s vánočním cukrovím.
I u nás ale bývaly doby, kdy z původního předsevzetí „letos fakt maximálně pět druhů“ vzniklo množství, které by s přehledem uživilo celou rodinu, sousedy, našich šest slepic a možná i menší dětský tábor.
A to ještě nepočítám „malé ochutnávky“, které mi každoročně nosí sousedka, kamarádka Věrka, bývalá tchyně a občas i někdo, u koho si nejsem úplně jistá, odkud ho vlastně znám.
Zato moje kamarádka Věrka žije v úplně jiném vánočním vesmíru. S železnou pravidelností rok co rok slavnostně prohlašuje, že letos peče jen tři druhy. Maximálně pět. Jen aby to doma vánočně zavonělo.
A pokaždé to pronese tak přesvědčivě, že by jí to člověk málem uvěřil.
Jenže Věrka je přesně ten člověk, co vidí obrázek cukroví — a už vytahuje mísu. A v přímé úměře k tomu, jak na internetu těch fotek přibývá, roste i její repertoár. Peče své osvědčené klasiky a k nim vždy přidá pár experimentů.
„Jen pár kousků na ochutnání,“ říká. Jenže „pár kousků“ se u ní obvykle překládá jako „pár plechů“.
Letos mi volala už první adventní neděli, že má hotové těsto na perníčky. „To se musí pořádně uležet,“ oznámila tónem člověka, který přesně ví, co dělá. A když už byla v pracovním tempu, rovnou připravila i těsto na vanilkové rohlíčky a linecké. „Tahle trojka u nás mizí jako první,“ vysvětlovala. „Ale tím letos končím. Opravdu.“ Říkala to přesně tím hlasem, kterým se oznamují věci, jimž nevěří ani ten, kdo je pronáší.
A pak jen tak mimoděk dodala, že aby náhodou nepochybělo, udělala všechno rovnou z dvojnásobných dávek.
O pár dní později mě požádala, jestli bych jí nesehnala recept na to skvělé ořechové cukroví, které peče moje bývalá tchyně.
Co bych pro kamarádku neudělala — a tak jsem jí druhý den poslala rovnou tři recepty. Tchyně si totiž nebyla jistá, který druh má Věrka na mysli, a tak poslala všechny, ať si vybere. Odezvou bylo vřelé poděkování a hned nato odkazy na pět „úžasně vypadajících“ vánočních delikates, které pekly holky na internetu. „Ale ne, to já určitě dělat nebudu,“ psala mi. „Jen se mi líbily. Kdybys třeba ty chtěla zkusit.“ Nevím proč, ale měla jsem silné podezření, že Věrka už mezitím nahřívá troubu.
Do Vánoc zbývá ještě deset dnů a stav Věrčina cukroví je aktuálně osmnáct druhů. A jsem si skoro jistá, že přibudou ještě kokosky, pusinky, marokánky a pár nepečených experimentů.
A přesně taková Věrka je. Laskavý člověk s dobrým srdcem, který nechce dopustit, aby u nich doma někdy něco chybělo. Kdyby náhodou někdo z rodiny, sousedů nebo i náhodných kolemjdoucích zatoužil po kousku cukroví, Věrka je připravená. Její připravenost má podobu plných krabic, misek, táců a občas i improvizovaných úložišť, o kterých se dozví jen ten, kdo omylem otevře nesprávnou skříňku. Věrka je prostě nezmar — typ člověka, který s úsměvem tvrdí, že „letos peče málo“, ale v hlavě už sepisuje, komu připraví výslužku: dětem, rodičům, kolegyním, kamarádkám, sousedce, která „to má letos těžké“, a samozřejmě i mně. A to i přesto, že jí už roky opakuju, ať si se mnou nedělá starosti.
Věrku prostě nezměníš. A vlastně je to dobře.
A já? Já letos peču své skromné dva druhy.
Ale kdyby náhodou nevyšly… mám jistotu.
Věrka má rezervy pro půl okresu.
