Článek
Jako každý rok jsme se i letos shodli, že se opět neshodneme. Otázka vánočního stromečku totiž není jen o stromku. Je o představách, vzpomínkách a o tom, kdo si co pamatuje z loňska trochu jinak, než se to opravdu stalo.
Já mívám každoročně stejnou představu – živý stromek. Protože voní.
Syn by byl raději pro plastový, protože umělé jehličí nepíchá. A on je přece ten, kdo pak musí nedobrovolně podstupovat umisťování živého pichlavého monstra do stojanu.
Dcera má jasno v tom, že stromek musí být především „hezkej“.
A všichni dohromady bychom byli nejraději, kdyby se nějakým zázrakem objevil doma sám. Postavený, rovný a ideálně už i ozdobený.
Letos jsme se rozhodli pro kompromis. Tedy pro stromek, který nesplňuje úplně přesně představy nikoho z nás, ale všichni jsme ochotni se tvářit, že je vlastně docela fajn.
Cesta stromku domů bývá pravidelně malým logistickým výkonem. Když stojí venku, vypadá menší. Jakmile se ale dostane do bytu, naroste. Ne výškou, ale objemem. Najednou je všude. V chodbě, v obýváku, v kuchyni – a klidně i v koupelně. Jehličí se začne chovat jako třpytky. Objeví se na místech, kde absolutně nechápeš, jak se tam mohlo dostat.
Usadit stromek do stojanu je rovněž kapitola sama pro sebe. V tu chvíli se ukáže, kdo má přirozený smysl pro rovnováhu a kdo jen opakuje větu „to se potom srovná“. Nesrovná. Nikdy. Ale naučili jsme se s tím žít.
Zdobení probíhá v duchu rodinné demokracie, která sice má k ideálu daleko, ale nějak to prostě funguje. Mužská část rodiny se ho odmítá účastnit s tím, že není důležité, co je na stromku, ale co bude pod ním. Zbývá tedy naše holčičí duo. Já se svými „strašně zastaralými názory“, jak má stromek vypadat, a dcera, která chce moderní basic styl, hlavně dokonale barevně sladěný.
Moje památka z dětství – starý stříbrno-červený sněhuláček s odštíplým kouskem klobouku a odřeným černým nosem – se do toho jejího konceptu absolutně nehodí. Je krásný, ale prý by měl jít raději zpátky do krabice, aby se mu náhodou něco nestalo. Kapituluju. Přenechávám zdobení výhradně dceři.
Výsledkem je opravdu designový skvost. Jeho fotka by obstála i v katalogu Ikea. Tedy pokud by se stihla pořídit rychle.
Je tu totiž ještě jeden člen rodiny – náš bengálský kocour Tigi. Ten má k vánočnímu stromku velmi osobní vztah. Nevidí v něm symbol Vánoc, ale výzvu. Leze, zkoumá, testuje pevnost ozdob i našich nervů. Je pevně přesvědčený, že stromek jsme tu postavili především pro jeho potěšení.
Bengálské kočky totiž nejsou žádní povaleči. Po svých divokých předcích mají v sobě hluboce zakódované jednoduché pravidlo: na co můžu, na to vyšplhám. A vánoční stromek je z tohoto pohledu naprosto ideální objekt. Vysoký, zajímavý, plný pohyblivých věcí a navíc umístěný přímo na očích.
Zatímco kočičí slečny bývají lehké, elegantní a málokdy co shodí, kocouři jsou jejich přesným opakem. Shodí naprosto všechno. S přehledem. Bez výčitek. Můžeme nadávat, můžeme křičet, můžeme vysvětlovat, můžeme domlouvat. Pokud bengálce znáte, pak asi víte, že to jsou velmi komunikativní kočky, které za všech okolností mívají poslední slovo. Hlasité. Většinou hodně hlasité a opravdu definitivní.
S bengálcem boj o konečné slovo nikdy nemáte šanci vyhrát. Můžete ale kapitulovat a postupně ze stromečku sundávat to, co on považuje za hračku. Za ty dva roky, co ho máme, už víme, že jakmile se Tigi stromku nabaží, přestane ho zajímat. Do té doby probíhá jen takové tiché vyjednávání. My postupně odděláváme ze stromečku to, co se mu nelíbí, a čekáme, až bude se svým dílem spokojený.
Vloni to trvalo jeden den.
Předloni dva.
Letos zatím čekáme. Zkušenost nás ale naučila, že nakonec vždycky stromek přežije. A my taky. A svátky budou takové, jaké být mají. Až někdy v únoru najdeme poslední zakutálenou ozdobu za skříní, budeme mít definitivní jistotu, že Vánoce opravdu skončily.
