Článek
Každý rok si říkám, že letos to vezmu jinak. V klidu. Bez stresu. Bez generálního úklidu, který připomíná spíš stěhování než přípravu na svátky. A každý rok zhruba v polovině prosince zjistím, že si to říkám úplně zbytečně.
Vánoční úklid má totiž zvláštní vlastnost. Tváří se jako rozumné rozhodnutí, ale chová se jako nekontrolovatelný proces. Začíná nenápadně. Jen utřít prach. Jen rychle projet koupelnu. Jen trochu porovnat skříňky. A najednou stojím na štaflích, utírám horní hranu knihovny sahající až ke stropu a přemýšlím, kdy přesně se to celé zvrtlo.
Existují místa, která se uklízí výhradně před Vánoci. Horní police. Zadní části skříní. Šuplík, kam se dává všechno, co se „někdy může hodit“. Nikdo je celý rok nevidí. Nikomu nevadí. Ale v prosinci náhle nabývají zásadního významu. Protože jsou Vánoce. A protože by tam přece neměl být nepořádek, i když tam nikdy nikdo neleze.
Vánoční úklid je také kolektivní disciplína. Tedy alespoň teoreticky. Prakticky to vypadá tak, že já uklízím, ostatní „pomáhají“ a někteří nenápadně mizí v okamžiku, kdy se rozdávají konkrétní úkoly. Věta „já jsem myslel, že už je hotovo“ zazní pokaždé v momentě, kdy je hotovo zhruba deset procent. A „tohle se přece normálně neuklízí“ je oblíbený argument přesně u těch věcí, které jsem se rozhodla uklidit.
Pak přijde chvíle zlomu. Okamžik, kdy si sama uvědomím, že už nejde o úklid, ale o princip. Leštím věci, které za hodinu někdo zase použije. Rovnám dekorace, které zítra přesunu jinam. A dochází mi, že čím víc se snažím, tím víc mi to připadá marné. Úklid se stává cílem sám o sobě. A sváteční dny se tiše blíží.
Zvláštní je, že Vánoce přijdou vždycky. Bez ohledu na to, jestli je dokonale uklizeno. Děti si nepamatují lesklou podlahu ani vyrovnané polštáře. Pamatují si smích, pohodu a to, že jsme byli spolu. A já si pokaždé říkám, že to celé možná dělám spíš pro sebe. Pro ten pocit, že je „hotovo“. Že můžu na chvíli vypnout.
Nakonec stejně dojdu k tomu, že uklizeno je jen relativní pojem. Někde zůstanou drobky, někde otisky a někde věci, které se už letos řešit nebudou. A to je v pořádku. Protože Vánoce nejsou kontrola z hygieny. Jsou to svátky. A ty si s trochou nepořádku poradí mnohem líp než my.
A přesto letos znovu uklízím. Trochu méně, než bych chtěla. Trochu víc, než bych musela. A s tichým smířením, že dokonalý vánoční úklid je stav, kterého se sice snažíme dosáhnout, ale který ve skutečnosti nikdo nikdy nepotřeboval.
