Článek
V českém prostředí byl čert vždycky pohádková postava, nikdy ne démon z Alp. Umouněný od sazí, v kožichu po dědovi, na nohách staré boty a řetěz, který cinkal hlavně proto, že byl už dvacet let zamotaný.
Čert tady nikdy nebyl od toho, aby budil noční můry. On jen „výchovně strašil“ a maximálně způsobil, že děti na chvíli odložily křik a přestaly se prát o linecké. V mnoha domácnostech se až nápadně podobal tatínkovi, strýci, nebo sousedovi z 1. patra, který stejně o dvacet minut později přišel na svařák.
A pak — skoro ze dne na den — se v ulicích objevili Krampusové. Třímetroví rohatí démoni, co vypadají, jako by právě utekli z natáčení temné fantasy a cestou se stavili pro litr benzínu na ohnivé efekty.
Nabízí se tedy otázka:
Jak se tahle apokalyptická parta ocitla u nás, mezi papírovými košíčky s pamlsky a dobráckým Mikulášem z paneláku?
Odpověď je jednoduchá a vlastně i trochu logická:
žijeme v době zážitků.
Krampus je vizuální, dramatický, „instagramový“. Je to adrenalin zabalený do folklóru. A v éře, kdy se tradice často proměňují spíše ve fotogenické eventy než skutečné rituály, se Krampus do takové hry dokonale hodí.
Navíc jsme jako Češi fascinovaní vším, co působí „víc drsně“ než ta mírumilovná verze našich někdejších domácích zvyků. Takže zatímco Mikuláš klepe na dveře a šeptá „Máme tady balíčky pro hodné dětičky“, Krampus stojí u ohně a řve tak, že slyšíš i vlastní a dávno zapomenuté hříchy z první třídy.
Krampus je prostě produkt globalizace, turismu a popkultury a zároveň odpověď na potřebu moderního člověka cítit při adventu i něco jiného než jen každoroční stres z dárků.
Náš čert byl domácí folklor.
Krampus je show.
A to je důvod, proč se sem dostal:
protože show dnes frčí víc než zamlžené brýle a umouněné tváře našich kluků z paneláku, co dělali čerty od nepaměti.
A tak jsme si zvykli, že když se řekne „čert“, už nás nenapadne táta v kožichu po dědovi, ale potvora s metrovými rohy a ochotou zapálit půl náměstí.
Život jde dál. Jen je to celé o chlup hlučnější. Doslova.
