Článek
Smrt Patrika Hezuckého zasáhla veřejnost silněji, než by možná kdokoli čekal.
Je to zvláštní. Když zemře někdo neznámý, přejdeme to.
Když ale odejde někdo, jehož hlas nás provázel roky, najednou se díváme jinak. Jako by zmizel někdo z obýváku.
A pak přijde diagnóza — agresivní, nejasná, neodvratitelná, krutá — a my stojíme proti něčemu, co neumíme pojmout.
A protože prázdno bolí, zaplníme ho teoriemi.
Hledání viníka je naše obrana.
Nechceme slyšet, že rakovina může potkat i mladého, úspěšného, známého člověka. Že může přijít rychle. Bez varování. Beze smyslu.
Tak hledáme jinou odpověď. Takovou, která dovolí říct:
„Já nejsem ohrožený — když se vyhnu tomu, čemu věřím, že za to může.“
Možná očkování. Možná léky.
Možná cokoli, co lze vyříznout ze života jako preventivní oběť bohům osudu.
Jenže skutečnost je často mnohem méně poetická a mnohem krutější.
Někdy je životní styl jen kombinací volby a náhody.
Někdy tělo selže bez logiky.
Někdy je konec rychlý, protože takový svět prostě je.
A článek, který vzniká, není o Patrikovi. Je o nás.
O našem strachu. O naší potřebě mít vše pod kontrolou.
O tom, jak technicky všemocní jsme — a jak hodně biologicky zranitelní.
Smrt známého člověka je zrcadlo.
A my se v něm díváme na vlastní křehkost.
Možná proto vznikají ty „pravdy“.
Možná proto potřebujeme najít důvod — jakýkoli.
Ne proto, abychom pochopili, proč zemřel on.
Ale abychom věřili, že neumřeme my.
