Článek
Město jako by tím rozeslalo skrytý signál zrychlit tempo. Ulice se zaplní spěchem, protože ledový vzduch bodá do obličejů jako sprška ostrých jehliček. A v tom ranním ruchu se objevuje něco společného – všichni doufají, že už za dalším rohem najdou malý kousek tepla, který na chvíli rozmrazí tvář i náladu.
Nejvíc je to patrné v metru — útočišti všech, i těch, kteří se dnes dobrovolně vzdali myšlenky jít po svých. Na peróně stojí mladá žena v dlouhém hnědém kabátě, držící kelímek s čajem jako talisman skrývající poslední šanci, jak nezmrznout. Vedle ní muž ve sportovním oblečení, který by za běžného dne prošel půlkou Prahy pěšky, teď přešlapuje jako závodník před startem — s vírou, že souprava dorazí aspoň o minutu dříve.
Když se vlak konečně objeví, lidé dovnitř proudí jako jeden velký živý organismus. Paní na sedačce si povoluje šálu a polohlasem si povzdechne: „Už aby bylo jaro.“ Naproti ní si školák přikládá k obličeji rukavice, v očekávání, že mu vrátí barvu do tváří. U dveří se k sobě choulí mladý pár, jenž pro dnešní den vyměnil romantiku za společný boj o pár stupňů tepla navíc.
Město se mezitím mění v přehlídku zimních improvizací, za něž by se nestyděl ani Láďa Hruška. Na rohu si muž zahřívá tváře vlastní šálou tak horlivě, že vypadá, jako by si ji chtěl přišít přímo na obličej. Slečna vedle něj zajela rukama do kapes tak hluboko, až připomíná chodící kapuci s nohama. Na přechodu poskakuje student a kmitá pažemi v rytmu, který má zjevně plnit funkci tělocviku i centrálního topení zároveň. A jen o pár kroků dál dvojice turistů natahuje ruce k osvětlené vitríně obchodu — ne proto, že by to hřálo, ale protože naděje v tomhle mrazu funguje víc než logika.
Na Staroměstském náměstí se rodí další zimní příběhy. U stánku s teplými mandličkami stojí žena, která si je kupuje jen proto, že jí jejich vůně připomíná teplo domova. U orloje se postarší pán snaží proplést davem lidí, fotících s takovou urputností, až jejich snímky připomínají spíš aktuální katalog zimních bund než atmosféru Staré Prahy. Pravá spása však čeká opodál — stánek se svařákem! Fronta u něho je ale tak dlouhá, že člověk na chvíli zapochybuje, zda se Štědrého dne nedočká dřív než svého kelímku.
U blízké kavárny postává skupinka lidí, která se snaží tvářit nenápadně, ale všichni sledují jediné — jestli už se uvnitř konečně uvolnilo místo. Nejde o kávu, jde o teplo. A když se člověk na tuto scénu dívá, dojde mu, že zima je vlastně docela férové roční období: nikomu nedá nic zadarmo a všem rozdá stejný balíček drobných nepříjemností. Ztuhlé prsty, zamlžené brýle, ranní boj s vrstvením a ten zvláštní druh elegance, kterou v mrazu ztrácí i ten nejstylovější kabát.
Jenže má to i svoje silné stránky — lidé se semknou, město se na čas sladí do stejného rytmu a všichni v sobě objevíme nečekanou dávku odolnosti. A tak zimu přežijeme, ostatně jako každoročně - s trochou reptání, vyšším účtem za topení, ale i s vědomím, že byť by byla sebechladnější, dá se zvládnout. Minimálně do jara.
