Článek
Stojím v tichu, které sem vstoupilo místo dětského hlásku, a pozoruju postel, poličku s legem, knihy… všechno tak, jak kdysi bývalo, jen ten malý člověk mezitím vyrostl a odletěl. Listuji vzpomínkami jako starým albem, a vybavuji si dobu, kdy byl svět menší, jednodušší a vešel se do mé náruče.
Vstupuji dovnitř a prsty jen tak mimoděk přejedu po hraně stolu, u kterého kdysi trénoval svá první písmenka. Jakoby to bylo včera — s jazýčkem vyplazeným soustředěním, s tužkou, kterou neobratně svíral mezi prsty. A já mu pokaždé říkala, že na tom vůbec nezáleží, že na všechno má čas.
A pak… jako by ten čas někdo postavil na lyže. Najednou tu zůstal jen stín malých ručiček a v šuplíku pár zažloutlých obrázků, které kdysi přinesl ze školky „pro maminku“. Kolikrát jsem je chtěla uklidit, ale nikdy jsem to neudělala — možná jsem podvědomě věděla, že jednou budou to jediné, co tu po tom malém světě zůstane.
Sedám si na okraj postele, která už roky neroste s ním. Vzpomínám, jak tu ležel s horečkou a plakal, že ho bolí ouško, a já mu slibovala, že do rána to přejde. Tak moc jsem se bála, že tyhle bezesné noci nikdy neskončí — že budu navždycky běhat se lžičkou sirupu a studeným obkladem. A ani nevím, kdy se to stalo, kdy tyhle noci zmizely. Už nebylo potřeba hladit čelo, obvazovat kolínko, hlídat každý krok. Najednou se do té malé postýlky už nevešel.
Na komodě stojí hrnek, který dostal k patnáctinám. Tehdy se tvářil, že je mu to jedno, ale uši mu malinko zčervenaly. Pamatuju si ten zápas mezi pubertou, která chtěla být drsňák, a dětským zbytkem někde uvnitř, který byl pořád rád, že má něco „jen od mámy“. Trvalo to sotva pár let a v pokoji z té doby zůstaly jen tiché ozvěny úšklebků místo odpovědí, prudce zabouchnutých dveří nebo pozdně večerního „promiň“.
A pak přišel den, kdy si balil věci. Vzpomínám, jak se mi snažil nenápadně dát prostor — možná proto, aby se vyhnul pohledu, který by ho mohl zlomit víc než všechny maturity světa. A já si uvědomila, že toto není konec. Jen další kapitola, která se bude psát někde jinde. Nejspíš si ani nevšiml, že jsem mu při odchodu jemně srovnala límec — naposledy. Drobná mateřská reflexe, která odmítla zmizet, i když on už přerostl všechny rámy dveří v tomhle bytě.
Opouštím pokoj, kde kdysi začínal svět. Zhasínám světlo, zavírám dveře a vím, že ten svět je pořád všude kolem. Už ne jako dítě, ale jako někdo, komu jsme dali kořeny dost pevné, aby se mohl odrazit. A křídla dost velká, aby se nebál letět.
A snad proto mě ten pokoj pořád tolik dojímá. Ne proto, že je prázdný. Ale protože dál vypráví příběh, na který můžu být pyšná.
