Článek
Už několik měsíců jezdívám pracovně na jedno místo v Praze.
Je to část města, kde se ráno mísí vůně pražené kávy a čerstvého pečiva s hlukem tramvají a aut, lidé spěchají do svých kanceláří, běžci míjejí chodce a teenageři kráčejí se zrakem zabořeným do mobilů.
A uprostřed toho všeho je malý parčík. Nic zvláštního.
Několik laviček, pár stromů, kousek zeleně.
Občas nějaký ten pejskař a také pár lidí, kvůli kterým většina kolemjdoucích instinktivně zrychlí svůj krok.
A pak je tam ona.
Na první pohled jedna z nich, ale přesto zcela jiná.
Starší žena v ošuntělém oblečení, s několika igelitkami, které jsou zřejmě jediným jejím majetkem.
Tichá, nenápadná, stojící stranou poblíž stromů, jako by se snažila být pro svět neviditelná.
Nikoho neoslovuje, nic neprodává, o nic neprosí.
Prostě tam jen existuje.
Za slunných dní jsem ji několikrát zahlédla sedět na lavičce s knihou v ruce.
Když prší, přesune se pod střechu nedaleké tramvajové zastávky.
Nikdy jsem ji neviděla s cigaretou, drogami ani s alkoholem.
Jedinou společností jí bývá hejno vrabců, se kterými se občas dělí o suché pečivo.
V těch chvílích připomíná „holubí ženu“ z filmu Sám doma — a vás napadne, že i ona by nejspíš dokázala vyprávět svůj ponurý životní příběh.
Pokud ne z minulosti, tak z přítomnosti určitě.
Pohled na její oteklé, bolavé nohy mi už nějakou dobu ležel v hlavě.
A s ním se vracela i myšlenka, že bych jí mohla zkusit nějak pomoct.
Jen jsem k tomu stále neměla dost odvahy.
Až když se noční teploty začaly propadat k bodu mrazu, pochopila jsem, že už je opravdu čas jednat.
Do papírové tašky jsem sbalila dvoje vlněné ponožky, rukavice, teplou šálu a přidala i pár drobností , které by jí mohly aspoň na chvíli ulevit od zimy.
Stála v parčíku, ostatně jako téměř každé ráno.
Stejné místo. Stejné ticho.
Jen ještě víc prokřehlá chladem, který už zalézal až pod nehty.
Zůstala jsem stát opodál a pár minut váhala, mám-li to opravdu udělat.
Přece to teď nevzdám! Vyrazila jsem směrem k ní. Pozdravila a na protější lavičku položila tašku se slovy: „To je pro vás.“
Podívala se na mě s nedůvěrou. Jako člověk, který už nic neočekává — ani dobro, ani zlo. Prostě nic.
Ani já nestála o žádné díky, a tak jsem se vydala dál svým směrem.
Po několika krocích jsem zahlédla, jak do tašky nesměle nakukuje a dokonce se mi zdálo, jakoby se v koutcích jejich rtů mihl malý náznak úsměvu.
Nevím o té ženě vůbec nic.
Netuším, proč je na ulici, jestli má někoho blízkého, kdo by o ni stál, ani zda by ona sama na svém životě chtěla něco změnit.
A kdo ví, jestli jsem jí ten den alespoň trochu ulehčila.
Možná ano.
Ale jisté je, že ona změnila ten můj.
Snad jí malý křížek, schovaný mezi věcmi, přinese aspoň kousek štěstí.
