NASA urychluje Artemis. Jak budou lidé na měsíci žít a pracovat? Svezou se i v „bydlíku“

Americká NASA v pátek 23. října oznámila změny programu Artemis, které mají urychlit návrat astronautů na Měsíc. První přistání plánuje na rok 2028, ale tentokrát už nemá jít jen o několikadenní návštěvu. U jižního pólu - pochopitelně toho měsíčního - chce postupně vybudovat základnu s obytnými moduly, vlastními zdroji energie a vozidly, v nichž budou astronauti vyrážet na několikatýdenní výpravy.

K Měsíci mám posledních pár měsíců, od doby, co spoluvlastním hvězdářský dalekohled, poměrně vřelý vztah. Je to snad nejlepší objekt, na kterém se člověk může naučit pozorovat vesmír. Najít ho zvládne každý a ten první „wow“ efekt, když zaostříte a před vámi se objeví skutečná krajina, se těžko popisuje. Najednou putujete po měsíčních mořích, přejíždíte přes krátery a sledujete stíny horských hřebenů.

Má to i svou komickou stránku. Měsíc se vám kvůli otáčení Země postupně posouvá ze zorného pole. My jsme si proto v dílně k dalekohledu amatérsky přimontovali joystick a teď ho „honíme“ podobně jako padoucha v počítačové hře. A když jsem četla nové plány NASA, napadlo mě, jestli bych jednou mohla v dalekohledu zahlédnout i tu základnu. Bohužel ne. Ani poměrně velké obytné moduly by z průměrné vzdálenosti 384 tisíc kilometrů nebyly běžným amatérským dalekohledem rozlišitelné. Ale představa, že někde mezi těmi krátery budou jednou lidé pracovat, bydlet a vyrážet na výpravy, je sama o sobě fascinující.

V programu Artemis hrají zásadní roli dvě soukromé společnosti. SpaceX Elona Muska vyvíjí lunární verzi své obří rakety Starship, společnost Blue Origin Jeffa Bezose zase přistávací modul Blue Moon. NASA nyní oznámila, že obě firmy upravily své návrhy a postupy tak, aby se podařilo přípravy na přistání urychlit. Každá společnost na to jde jinak. SpaceX počítá s tankováním paliva přímo ve vesmíru. Na oběžnou dráhu Země má postupně vyslat několik tankerů Starship, které přečerpají podchlazené pohonné látky do zásobovací lodi. Ta pak doplní palivo lunárnímu modulu. Asi jako benzínka, jen tankovat bych se tam asi nenaučila nikdy. Podle nově oznámených plánů se má lunární Starship spojit s lodí Orion už na oběžné dráze Země a následně ji společně s astronauty dopravit k Měsíci. NASA proto také pracuje na úpravách Orionu, které takový způsob letu umožní.

Blue Origin naproti tomu pro první pilotované přistání odložila plánované přečerpávání paliva mezi loděmi. Místo něj chce využít tři postupně odhazované přeletové stupně, které dopraví modul Blue Moon k Měsíci. Princip trochu připomíná vícestupňovou raketu. Obě společnosti musejí před letem s lidmi absolvovat nepilotované demonstrační mise. Která z nich nakonec dopraví první astronauty na povrch, zatím NASA nerozhodla. Rozhodující má být připravenost a bezpečnost jejich zařízení.

Mise Artemis II letos v dubnu úspěšně obletěla Měsíc se čtyřčlennou posádkou. Příští rok by měla štafetu převzít Artemis III, která ale ještě nebude na snovém povrchu kráterů a moří přistávat. Čtyři astronauti zůstanou na nízké oběžné dráze Země, kde budou zkoušet setkávání a spojování Orionu se zkušebními přistávacími moduly. Teprve Artemis IV má v roce 2028 dopravit lidi znovu na měsíční povrch a učinit další velký krok pro lidstvo. Při prvních výpravách se počítá se čtyřmi astronauty. Dva zůstanou v Orionu na oběžné dráze, další dva sestoupí v přistávacím modulu k jižnímu pólu Měsíce. Na povrchu by měli zůstat jen několik málo dní, sbírat vzorky, zkoumat okolí a testovat nové skafandry společnosti Axiom Space.

Když se dívám na Měsíc dalekohledem, nejvíc mě vždycky zaujmou krátery a stíny, které vrhají jejich okraje. Právě díky nim je jeho povrch tak plastický. Člověk snadno získá dojem, že vidí skoro každý kámen. Ve skutečnosti ovšem pozoruje útvary velké desítky kilometrů. A někde v té krajině má jednou stát lidská základna. Jenže ne tam, kde bychom ji možná čekali, na některé z rozlehlých měsíčních plání, kterým říkáme moře. NASA se soustředí na oblast jižního pólu. Z pozemského pohledu je to navíc místo blízko okraje měsíčního kotouče, takže se tamní krajina pozoruje obtížněji než krátery uprostřed přivrácené strany.

Kdybychom hledali příjemné místo k bydlení, jižní pól Měsíce by nejspíš neprošel ani prvním kolem výběru. Některá místa jsou tam dlouhodobě osvětlena Sluncem, zatímco do hlubokých kráterů jeho paprsky nikdy nedopadnou. V těch nejchladnějších oblastech mohou teploty klesat až k minus 203 stupňům Celsia.V trvale zastíněných kráterech se nachází vodní led. Pro budoucí obyvatele základny by šlo o nesmírně cennou surovinu. Vodu by mohli využívat k pití a po zpracování také k získávání kyslíku. Rozkladem vody lze navíc získat vodík a kyslík, tedy látky využitelné také jako složky raketového paliva.

To ovšem neznamená, že už NASA ví, kde bude možné led jednoduše těžit. Právě jeho množství, dostupnost a možnosti využití musí nejprve podrobně prozkoumat. Výhodou jižního pólu jsou také vyvýšená místa, kde hodně dlouho svítí sluníčko. Tam se hned využijí solární panely. NASA zatím nevybrala jediný definitivní pozemek pro budoucí základnu. Zkoumá několik oblastí, přičemž musí zohlednit nejen vodu a sluneční světlo, ale také bezpečné přistávání, dopravu a možnosti dalšího rozšiřování infrastruktury.

Na Zemi považujeme elektřinu za samozřejmost. Na Měsíci však bude patřit k nejdůležitějším podmínkám přežití. Bez ní přestanou fungovat systémy zajišťující dýchatelný vzduch, vytápění, komunikaci i vědecké přístroje. NASA proto plánuje několik různých zdrojů energie. Ze začátku to budou staré dobré solární panely, doplněné radioizotopovými zařízeními. Některá z nich využívají teplo uvolňované při radioaktivním rozpadu k ochraně přístrojů před extrémním chladem, jiná dokážou toto teplo přeměňovat na elektřinu. V pozdější fázi má základna dostat také skutečný jaderný štěpný zdroj elektřiny. Na rozdíl od solárních panelů by mohl vyrábět energii bez ohledu na osvětlení a pomáhat překlenout dlouhá období měsíční tmy. Nepůjde samozřejmě o elektrárnu podobnou Temelínu, jen přenesenou do vesmíru. NASA připravuje mnohem menší zařízení určená pro provoz mimo Zemi. Přesná podoba budoucí elektrárny, její výkon a umístění v rámci základny se však ještě budou upřesňovat.

Zajímavé je, že inženýři musí řešit i tak zdánlivě obyčejnou věc, jako je elektrický kabel. Měsíční prach je jemný, ostrý a mimořádně nepříjemný pro mechanické součásti. NASA proto počítá s konektory odolnými vůči prachu, robotickým pokládáním kabelů a dokonce i bezdrátovým dobíjením vozidel.

První astronauti budou při krátkých pobytech odkázáni především na přistávací moduly. Později by však na povrchu měly přibýt samostatné obytné prostory. NASA počítá s postupným rozšiřováním základny, a to až k pohodlnějším „obývákům“ o objemu až cca 100 metrů krychlových. Pro představu je to přibližně objem vzduchu v běžném pokoji o ploše 40 metrů čtverečních a výšce stropu 2,5 metru.

To pořád není moc, ale ve srovnání třeba s kabinou vesmírné lodi je to dost fajn. Prostě takový veliký moderní obývák s kuchyní. Dalším propojováním by se mohla plocha zvětšovat. Základna bude potřebovat přechodové komory pro výstupy na povrch, systémy pro udržování vhodného tlaku a složení vzduchu, hospodaření s vodou a odstraňování oxidu uhličitého. Velkou výzvou stále je taky ochrana před kosmickým zářením a slunečními částicemi. Měsíc totiž nemá hustou atmosféru ani globální magnetické pole, tak jako máme to štěstí na Zemi. A pak je tu všudypřítomný měsíční prach. Kam se hrabou chlupy vaší kočky nebo klasický hotelový pokoj po týdnu dovolené na písečné pláži. Tenhle je agresivnější a taky mnohem nebezpečnější. Astronauti programu Apollo s ním měli značné problémy už při krátkých výpravách. Ulpíval na skafandrech, dostával se do techniky a dráždil oči i dýchací cesty. Pro základnu, kde by lidé měli žít celé týdny, bude jeho zvládnutí naprosto zásadní.

Jedním z nejzajímavějších zařízení, se kterými NASA počítá, je přetlakové lunární vozidlo vyvíjené ve spolupráci s japonskou vesmírnou agenturou JAXA. Na první pohled připomíná futuristický obytný automobil. Jenže zatímco s běžným karavanem vyrazíte k moři nebo do hor, tenhle má umožnit dlouhé výpravy po měsíční krajině. Astronauti v něm budou moci cestovat, pracovat i odpočívat bez skafandrů. Vozidlo má totiž vlastní přetlakovou kabinu a systémy podporující život. Skafandry si posádka oblékne až při výstupu ven. Podle současných plánů NASA by takové vozidlo mohlo podporovat výpravy trvající až 28 dní, přičemž se počítá s doplňováním zásob nejpozději po 14 dnech. Žádný rychlík to ovšem nebude. NASA u tohoto vozidla počítá s maximální rychlostí přibližně 3,5 kilometru za hodinu. Svižnější chodec by ho tedy bez problémů předběhl, jen nám v cestě tak trochu stojí vesmírné podmínky. Na Měsíci ale nebude důležité, jak rychle se astronauti dostanou z jednoho místa na druhé, nýbrž zda tam vůbec dokážou bezpečně dojet a vrátit se.

Vozidlo bude možné řídit přímo z kabiny, na dálku ze Země nebo při některých činnostech autonomně. Když v něm zrovna nebudou astronauti, mohlo by se věnovat například průzkumu okolí. Přetlakový rover by tak nebyl jen dopravním prostředkem, ale současně malou mobilní laboratoří a dočasným domovem. Astronauti by díky němu mohli zkoumat místa, kam by se pěšky od základny vůbec nedostali.

Stavba základny nezačne tím, že na Měsíci přistane posádka s nářadím. Asi ani šikovný hodinový manžel by to nedal. Většinu prvních úkolů mají obstarat automatické sondy a roboti. NASA připravuje například vozítko VIPER, které má hledat vodní led a zkoumat jeho výskyt v oblasti jižního pólu. Dalším pozoruhodným projektem je MoonFall. Ten má podle zveřejněného plánu v roce 2028 vyslat k Měsíci čtyři malé létající robotické sondy, které budou pořizovat detailní snímky povrchu a mapovat potenciální místa přistání. Protože Měsíc prakticky nemá atmosféru, nemohou zde létat běžné vrtulníky. Sondy MoonFall proto budou využívat vlastní pohon a krátkými lety překonávat vzdálenosti mezi jednotlivými místy průzkumu. Kromě fotografování mají přístroje měřit úroveň radiace a pátrat po vodním ledu pod povrchem.

A zatímco roboti budou „makat“ na mapování terénu, další automatické výpravy mají dopravovat přístroje, zásoby a postupně i první součásti infrastruktury. NASA plánuje budování základny ve třech etapách. První, která má trvat do roku 2029, se soustředí na průzkum a ověřování technologií. Mezi lety 2029 a 2032 má následovat rozšiřování energetických, komunikačních a dopravních systémů i první obytné infrastruktury. Teprve od roku 2032 počítá agentura s postupným sestavováním rozsáhlejší základny pro dlouhodobé pobyty.

Když Neil Armstrong v červenci 1969 vstoupil na měsíční povrch a pronesl svá slavná slova, víte, jak vlastně dlouho tam „venku“ byl? Jsou to přibližně dvě a půl hodiny. A celkově, když počítáme i pobyt v modulu, šlo asi o jeden den. O dlouhodobý pobyt tehdy nešlo. Program Apollo byl především důkazem, že člověk dokáže na Měsíc doletět, přistát a bezpečně se vrátit. Artemis má větší ambice. Naučit se na múzu básníků pravidelně cestovat, pracovat tam a postupně vytvořit zázemí, bez kterého by dlouhodobé výpravy nebyly možné. Mezi dnešními vizualizacemi a skutečnou fungující základnou ovšem ještě pořád stojí řada technických překážek. NASA musí nejprve bezpečně dopravit astronauty na povrch, vyřešit pravidelné zásobování, spolehlivou výrobu elektřiny a provoz zařízení v mimořádně nehostinných podmínkách. A dodržení současného harmonogramu rozhodně není samozřejmostí.

Až příště namířím dalekohled na Měsíc, žádnou základnu tam samozřejmě neuvidím. Možná ale jednou budu vědět, že někde v té šedé krajině právě pracují lidé. Že uvnitř obytných modulů jedí, spí, připravují další výpravy a po povrchu se pomalu pohybuje vozidlo, které bychom na Zemi bez velkého přemýšlení nazvali „bydlíkem“.

Zdroje

https://www.nasa.gov/blogs/missions/2026/10/23/nasa-shares-artemis-acceleration-plans-for-moon-missions/

https://www.nasa.gov/missions/artemis/nasa-partners-accelerate-lander-development-for-2028-moon-missions/

https://www.nasa.gov/moonbase-phases/

https://www.nasa.gov/moonbase-systems/

https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2026/03/2-building-the-moon-base.pdf