Chci férové a dostupné školství. Pro všechny

Shodneme se na tom, že jedním z pilířů budoucnosti naší země je to, jak dokážeme využít potenciál každého z nás? A také na tom, že rozvoj potenciálu každého dítěte se dá podpořit kvalitním vzděláním? Pokud ano, pak musí být vzdělávání našich dětí absolutní prioritou – ne jen v proklamacích, ale v konkrétním politickém rozhodování.

Chceme, aby naše děti byly dobře připravené na svět, který je čeká. Fyzicky i psychicky odolné, s širokým přehledem, schopností přemýšlet v souvislostech a znalostí dějin, zejména těch, které formovaly naši současnost – tedy období po druhé světové válce. Ne že by Zlatá bula sicilská z roku 1212 nebyla důležitá. Ale je třeba umět rozlišovat, co je klíčové pro orientaci v dnešním světě a politickém dění.

Vedle toho potřebují děti dostatečnou znalost minimálně jednoho cizího jazyka, ideálně angličtiny, a dovednosti, které je připraví na rychle se měnící svět. Na ZŠ jsou povinné dva cizí jazyky (AJ a druhý jazyk) a maturita je nastavena na úroveň B1, bez toho ji nelze absolvovat, ale ruku na srdce, kolik absolventů je skutečně schopno číst novinové články (a s AJ titulky) být schopni sledovat jakékoliv multimediální hlasové výstupy? Ale to není hlavní pointa. Chtěla jsem psát o školství samotném. A o tom, jak hluboce je podfinancované.

Vláda se zavázala zvýšit výdaje na školství na průměrnou úroveň vyspělých zemí. Reálné výdaje na vzdělávání namísto toho o desítky miliard klesly. Českému školství ke splnění slibu chybí 50-60 miliard korun, přitom se nejedná o neřešitelnou sumu. Jde o politickou vůli. Musíme najít prostředky na to, co rozhoduje o budoucnosti celé společnosti.

A kvalitní školství nebude bez kvalitních učitelů. To je základ. Jenže učitelů je málo, jejich práce je podhodnocená a málo ceněná. Absolventi učitelského studia odcházejí často jinam – protože je to ekonomicky neudržitelná volba, pokud mají živit rodinu.

Platy učitelů by měly začínat na 130 % průměrné mzdy. Ne symbolicky, ale reálně. Aby se učitelství stalo prestižním a respektovaným povoláním. Aby do něj lidé chtěli vstoupit a zůstat – ne ho opouštěli.

Dlouhé roky školství balancuje mezi snahou o změny a realitou zkostnatělého systému. Výsledkem je rostoucí nerovnost mezi dětmi, regiony i školami. V Česku závisí úspěch ve škole často víc na zázemí rodiny než na schopnostech dítěte. Přijímačky na střední školy i vysoké školy se staly byznysem i zdrojem enormního stresu. A kvůli nedostatku kapacit ve větších městech rodiče zapisují děti do škol podle bydliště, které si účelově mění. To není normální. A hlavně to není spravedlivé.

Každé páté dítě se letos v Praze nedostalo v 1. kole na střední školu. Místa nepřibývají dostatečně rychle, veřejné kapacity stagnují. Soukromé školy mezitím rostou – ale za cenu, kterou si nemůže každý dovolit. Výsledek? Místo podle schopností rozhoduje často výše příjmů rodičů.

Piráti v Praze jako jediní systematicky navyšovali kapacity čtyřletých gymnázií, podpořili vznik nových tříd a připravili projekt nového středoškolského kampusu. Ale to nestačí. Je třeba změnit celý systém.

Dostupné a kvalitní všeobecné vzdělání pro všechny – ne jen pro ty, kteří si mohou dovolit doučování nebo soukromou školu.

Zvýšení rozpočtu školství alespoň na průměr OECD.

Zvýšení platů učitelů i nepedagogických pracovníků.

Omezení předčasné selekce žáků - více všeobecných středních škol.

Střední školy bez zbytečných přijímaček – nebo aspoň férový a srozumitelný model, který netrestá děti z méně podnětného prostředí. Prosazujeme změnu přijímacího řízení, které bude ověřovat spíše gramotnosti (schopnost aplikovat) než znalosti.

Profesionalizaci řízení školství – stát musí mít přehled i strategii.

Podpora duševního zdraví dětí ve školách – dostatek školních psychologů, prevence šikany, bezpečné prostředí.

Vzdělání není výdaj. Je to investice.

Stojím o vaši podporu, protože chci, aby každé dítě mělo šanci uspět – ne podle toho, odkud pochází, ale podle toho, kým je a co dokáže. A protože vím, že budoucnost této země se rozhoduje v lavicích dnešních škol.