Článek
Nejde o poplašné zprávy, ale o zdravý instinkt
„Zase to strašení Babišem,“ říkají někteří. „Zase se přehání hrozba ohrožení veřejnoprávních médií.“ Jenže nejde o žádný populistický výkřik. Jde o předběžnou opatrnost – a tu v politice i demokracii potřebujeme víc než kdy jindy.
A Česká televize je přesně ten případ, kde varovné signály nemůžeme ignorovat.
Proč nezávislá média nejsou „jen televize“
Veřejnoprávní média nejsou další položkou na dálkovém ovladači. Jsou zárukou, že se ke společnosti dostávají informace, které nejsou filtrované přes PR tým nějaké strany. Že novináři nejsou rukojmími rozpočtových výborů. A že prostor pro debatu zůstává skutečně otevřený.
Bez toho, aniž bychom mohli důvěřovat médiím, že nejsou jen „prodlouženou rukou“ politiky, přestává fungovat i samotná demokracie.
Když financování rozhoduje o svobodě
Hnutí ANO ve svém programu píše, že chce „zachovat nezávislost médií“. Zní to hezky. Ale ve stejném programu navrhuje převést financování České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet. A to už zní jinak.
Protože jakmile začne o penězích rozhodovat vláda, je zaděláno na problém. Politici získají silnou páku – když ten, kdo mluví o nezávislosti, zároveň usiluje o kontrolu nad financemi, měli bychom být velmi opatrní. Nejde o to, co politici říkají. Jde o to, jaké nástroje moci si vytvářejí.
Nejsme Švédsko. Ani Dánsko.
„Ale jinde to funguje!“ – slýcháme. Ano, třeba ve Skandinávii má státní financování veřejnoprávních médií svou logiku. Ale tamní politická kultura je úplně jinde. Staví na důvěře, dlouhodobé stabilitě a respektu k nepsaným pravidlům.
V Česku jsme bohužel ještě nedospěli do bodu, kdy by stačilo spoléhat na „slušnost ústavních činitelů“. Potřebujeme systém brzd, pojistek a transparentnosti. Bez nich se snadno sklouzneme spíš směrem k Maďarsku – zemi, kde se z veřejnoprávních médií stal mluvčí jedné strany.
Máme méně pojistek. A více rizik.
Zranitelnost našeho systému nespočívá jen v jednotlivých návrzích zákonů. Spočívá v kontextu.
V Česku chybí silná tradice nezávislých institucí. Máme tendenci personálně obsazovat rady, výbory i úřady podle stranického klíče. A pokud se hlavní rozhodovací autoritou stane člověk, který zároveň vlastní stranu, vydavatelství i výraznou část veřejného prostoru – pak už nejde jen o teoretické riziko.
Dvě stovky měsíčně nejsou cenou za propagandu
Zrušit koncesionářské poplatky zní jako vstřícné gesto k občanům. Jenže realita je jiná. Dvě stě korun měsíčně sice nejsou zanedbatelné, ale jsou cenou za to, že média nejsou závislá na každoročním rozpočtovém schvalování v Poslanecké sněmovně.
Pokud už má někdo s placením problém, existují možnosti cílené pomoci – ale plošné zrušení poplatků je cesta, jak otevřít dveře závislosti. A ta se těžko odstraňuje zpětně.
Kritika není útok. A není to totéž jako podkopávání
Jistě, Česká televize není dokonalá. Je naprosto legitimní diskutovat o kvalitě pořadů, o vyváženosti, o modernizaci vysílání. To ale není důvod, proč ji zbavovat institucionální nezávislosti.
Debata o obsahu má být věcná a otevřená. Ale rozhodnutí o tom, kdo a jak může ČT ovlivnit, musí být chráněno jasnými pravidly.
Proč to beru osobně
Jako politička, ale i jako občanka, jsem se v minulosti aktivně ozývala, když jsem cítila, že je překračována hranice přijatelného. Například když se někteří členové Rady ČT chovali způsobem, který podle mě přesáhl rámec zákona – podala jsem trestní oznámení. Ne kvůli publicitě, ale kvůli ochraně pravidel.
Protože pravidla musíme chránit dřív, než je někdo začne přepisovat.
Nezávislá televize je téma voleb
A právě proto o tom teď píšu. Nezávislost médií není vedlejší téma. Není to marginálie, co se „vyřeší později“. Je to otázka, která ovlivní, zda budeme mít i nadále prostor pro svobodnou diskusi, investigativní žurnalistiku a férové zpravodajství.
Každý volič by si měl položit otázku: Chci žít ve společnosti, kde média kontrolují moc, nebo ve společnosti, kde moc kontroluje média?
