Článek
Miluju koně, vztah k nim jsem si ale budovala postupně a od samého začátku velmi prakticky. Nevyrůstala jsem v prostředí jezdeckých škol ani v dokonale připravené jízdárně. Ke koním jsem se dostala díky kamarádovi mého otce, který měl malý statek u Berouna. Jako dítě jsem tam s tátou trávila neděle, a právě tam se naučila první věci kolem péče o koně i samotného ježdění. Starší dívky mě braly rovnou do terénu — na louky a do lesů směrem na Srbsko, Karlštejn nebo Svatý Jan pod Skalou.
Zpětně to zní až seriálově idylicky. S partou dětí jsme tam sami jezdili na koních po okolí a starali se o ně – vozili hnůj a tahali balíky sena, ale také brodili Berounku a pořádali dostihy na okolních loukách. Dokonce jsme jeli i místní „Velkou pardubickou“, jak mám ještě zaznamenané někde doma na videokazetě.
Postupně mi ale bylo zřejmé, že jezdecký svět není levný a že pokud chci být u koní dál, budu si na to muset také sama vydělat. Na střední škole jsem proto využila příležitost odjet na léto do Anglie jako au-pair. Lákalo mě dobrodružství, chtěla se zlepšit v angličtině a zároveň si něco přivydělat. První rodina, která mě přes agenturu oslovila, byla představena jako rozvedený otec se dvěma dětmi. Bylo mi sedmnáct, moje maminka měla pochopitelně obavy. Ukázalo se však, že tím otcem je Hughie Morrison — šlechtic a trenér dostihových koní.
Rodina bydlela hned vedle vlastních dostihových stájí a když děti nebyly zrovna doma, brzy jsem se odhodlala požádat, zda bych mohla pomáhat také u koní. Ve stájích si mě zprvu vyzkoušeli a pak jsem se dostala až k ježdění koní v tréninku. Zároveň jsem začala doprovázet tým na dostihy a díky tomu poznala řadu závodišť po celé Anglii.
Koně zůstanou mým celoživotním koníčkem.
Nakonec jsem tam takto na léto jezdila celkem šest let. Brali si mě s sebou na výpomoc s dětmi i na jejich ostrov do Skotska. Byla to pro mě skvělá zkušenost, jak dostihová, tak jazyková a samozřejmě kulturně-společenská.
Nebudu zastírat, že britské dostihové prostředí na mě silně zapůsobilo. Především to, jak samozřejmou součástí života tam dostihy jsou. Běhají se každý den, a to nejen na velkých a slavných závodištích, ale i na menších místech napříč zemí. Lidé se v dostizích orientují, mluví o nich a berou je jako běžnou součást venkovského i společenského života. Na venkově je podle mé zkušenosti zcela obvyklé mít koně nebo alespoň někam docházet jezdit. Menší dostihy působily komunitně, zatímco velké události, například Ascot, mě zaujaly svou vážností, společenskou důležitostí a elegancí.
Nestačí jen sedět v sedle, je třeba mít směr
Ve stájích Hughieho Morrisona jsem během let jezdila přibližně dvacítku koní. Nejvýrazněji se mi vryl do paměti kůň jménem Pessimistic Dick. Na dostihového koně byl neobvykle klidný a spolehlivý, a proto jsem ho často dostávala v tréninku. Vzpomínám ráda také na Fletchera, který byl pod sedlem velmi hodný, téměř andělský, ale při sedlání a nasedání bylo potřeba být obezřetná, protože se dokázal ohnat nebo i kousnout.
Časem jsem pochopila, že koně pro mě zůstanou hlavně důležitým koníčkem, nikoli profesní cestou. I tak mi jezdecká zkušenost dala mnoho věcí, které jsem si odnesla i mimo stáje. Naučila jsem se, že nestačí jen sedět v sedle — člověk musí vědět, kam směřuje. Když jezdec nemá cíl, kůň se může otočit zpět ke stáji, zastavit se nebo si začít dělat, co chce. Ježdění vyžaduje sílu, jemnost a vytrvalost zároveň. Stejnou kombinaci považuji za důležitou i v politice: mít směr, být důsledný, ale zároveň vnímat okolí.
