Článek
U velkých infrastrukturních zakázek uchazeči opravdu často investují do přípravy nabídky nemalé peníze. Musí zapojit projektanty, právníky, technické experty a podobně. V některých evropských zemích proto podobné skicovné existuje. V Česku jím ale chce Tomáš Portlík „léčit“ problém, jehož příčina (a tím pádem i řešení) je jinde.
Několik let jsem pracovala pro evropský antimonopolní úřad a měla tak možnost zblízka sledovat, jak k podobným nástrojům přistupují jednotlivé členské státy.
Smyslem skicovného je udržet v soutěži kvalitní konkurenci a částečně vyrovnat náklady těm, kteří odvedli seriózní práci, ale nezvítězili. Tady ale dobrá myšlenka velmi snadno naráží na realitu soutěžení v Česku.
Skicovné nebo “držhubné”?
Pokud někdo skicovné popisuje jako nástroj, který má „vyřešit problémy s ÚOHS“, je to nebezpečné zjednodušení. ÚOHS není nepříjemná překážka, kterou se máme snažit jako zadavatel obcházet. Skicovné nevyřeší situaci, kdy se uchazeč domnívá, že s ním zadavatel zacházel nerovně – právě to musí posoudit ÚOHS.
Můžeme si navíc uvést případ přímo ze soutěžení dodavatele metra D. Konsorcium firem PORR, VINCI a MARTI v tendru podalo nejlevnější nabídku ve výši 27,7 miliardy korun, ale přesto bylo pražským dopravním podnikem vyloučeno. Myslíte, že by v takovém případě mohlo skicovné odradit PORR od podání návrhu na přezkum u ÚOHS? Asi ne, že ano.
Nyní už víme, že pražský dopravní podnik postupoval při vyloučení konsorcia správně a ÚOHS nakonec pravomocně potvrdil, že vyloučení kvůli chybám v harmonogramu bylo oprávněné. Problematická je ale doba, kterou stát na takové rozhodnutí potřeboval. Antimonopolnímu úřadu trvalo bezmála dva roky, než tuto věc pravomocně posoudil.
Spor o vyloučení tohoto konsorcia přitom nebyl jediným řízením kolem metra D. U dalších námitek proti výběru vítězného dodavatele ÚOHS naopak pochybení dopravního podniku skutečně našel a výběr musel být zrušen. I to ukazuje, proč není řešením firmy od přezkumu odrazovat, ale rozhodovat o jejich námitkách rychle.
Nepomohou částky, ale rychlost
Že to není jen záležitost Metra D, ukazuje srovnání s Německem. Zatímco v Německu trvalo rozhodnutí ve srovnávaných případech v průměru 40 dní, v Česku to bylo 114 dní. Ještě výmluvnější je nejdelší řízení: v Německu 67 dní, v Česku neuvěřitelných 675 dní. Tedy více než desetkrát déle. Problém tedy není jen v tom, že se někdo odvolá, ale i v tom, jak dlouho stát potřebuje na rozhodnutí.
A právě tady Portlíkově argumentaci přestávám rozumět. Pokud je skutečným problémem to, že ÚOHS dokáže velkou zakázku blokovat měsíce nebo dokonce roky, proč se nebavíme především o tom, jak zrychlit samotné rozhodování ÚOHS?
Taková reforma přitom už ležela na stole. Připravil ji Ivan Bartoš na Ministerstvu pro místní rozvoj a jejím cílem bylo přesně to, co dnes Portlík požaduje: zkrátit přezkum veřejných zakázek, odstranit zdlouhavý ping-pong mezi prvním a druhým stupněm ÚOHS a dostat rozhodování složitých zakázek do odborných senátů. Návrh pozitivně hodnotily například organizace Rekonstrukce státu, Transparency International a Oživení.
Jenže reforma politicky narazila mimo jiné právě na Portlíkovu ODS. A když ji Piráti po odchodu z vlády předložili sami jako poslanecký návrh, Sněmovna se k návrhu ani nedostala. Ivan Bartoš navrhl její zařazení do programu v září 2025, ani jeden z 35 poslanců ODS nehlasoval pro. Sedm bylo proti a 25 se zdrželo.
Portlíkova slepá skvrna: nejde jen o peníze
A pak je tu ještě jedna důležitá věc, kterou Portlíkův návrh prakticky pomíjí. Velké stavební zakázky nejsou sterilní soutěže v laboratorních podmínkách. Jsou to miliardové obchodní příležitosti, o které soupeří několik velkých firem s dlouhodobými konkurenčními zájmy. A napadení zakázky nemusí vždy sloužit jen k tomu, aby ji stěžovatel nakonec získal. Hodnotu pro něj může mít i zdržení vítězného konkurenta, opakování soutěže nebo prostě to, že mu celý projekt zkomplikuje.
A právě tady skicovné jako univerzální řešení selhává. Pokud má pro firmu strategický spor o miliardovou zakázku větší hodnotu než několikamilionová kompenzace za to, že se neodvolá, peníze ji od podání návrhu neodradí. O to důležitější je mít systém, který dokáže rychle rozlišit, zda je námitka oprávněná, nebo ne.
Tomáš Portlík dnes sám říká, že když slyší ÚOHS, „chytá ho kopřivka“ a že jeho rozhodování stojí Prahu čas. Zároveň ale říká, že si není jistý, zda by pirátská reforma přinesla pokrok, a jako řešení nabízí zaplatit neúspěšným firmám za to, že se neodvolají.
Portlíkův návrh ale naráží i prakticky. Skicovné u složitých design-build zakázek dává smysl především jako částečná kompenzace vysokých nákladů na přípravu nabídky, nikoliv jako odměna za to, že se firma nebude bránit. U zakázek za desítky miliard může skicovné pro několik neúspěšných uchazečů znamenat desítky milionů z veřejných peněz, aniž by existovala jistota, že tím spory skutečně zmizí.
Náplast na zlomenou kost
A je tu ještě právní problém. Ověřovala jsem si ho nezávisle u několika právníků. Zákon o zadávání veřejných zakázek výslovně stanoví, že účastník se může vzdát práva podat námitky až poté, co mu toto právo vznikne. Firmu tedy nelze už předem při vstupu do soutěže jednoduše zavázat, že se vzdává právní obrany proti rozhodnutí, které ještě ani nebylo vydáno. Portlíkovo „zaplatíme vám, pokud se neodvoláte“ je proto právně mnohem komplikovanější konstrukce, než jak jednoduše zní na sociálních sítích.
Proč platit firmám za to, aby se svého práva na přezkum raději vzdaly, když můžeme zařídit, aby stát o jejich námitkách rozhodoval rychle? Problémem přece není existence přezkumu. Problémem je stát, který na pravomocnou odpověď potřebuje skoro dva roky tam, kde funkční systém dokáže rozhodovat v řádu měsíců.
Portlík vidí problém, ale nepochopil jeho příčinu. A proto ho „skicovné“ nevyřeší. Na zlomenou kost lepí náplast. Místo placení firmám za to, aby se nebránily, potřebujeme stát, který dokáže rychle rozhodnout, jestli se brání oprávněně. Protože rychlá kontrola není překážkou velkých staveb. Je jejich pojistkou.
