Pandy budí politické vášně, ale je jim to fuk. Jeli jsme za nimi vlakem do Vídně

Na náš praštěný výlet startujeme vlakem v obsazení dvě dámy a šest dětí. Já to mám dobrý. Moje jsou jen dvě. Večerní úkol je „jen“ zdolat trasu Praha Vídeň a ubytovat se, brzy ale zjišťujeme, že to bude solidní zkouška našich nervů. Ještě, že RegioJet má ty levný dorty za deset korun, ty upchají šest hlasitých pus. A taky mají víno. Jen po dvou deci, bohužel. Kamarádka upozorňuje, že víc než jednou se nám objednat nepodaří - a tak to bereme dvojmo. Dvakrát dvojmo, aby bylo jasno. Dobré rozhodnutí. Ani nevíme jak, ale dojeli jsme. Vídeň je pod sněhem. Tyjo, to by mohlo být docela pěkné.

Zoo Schönbrunn je náš první cíl. Od ubytování jsme si trasu dali pěšky, není to daleko. Naprosto mě uchvátí park, ve kterém je zoo umístěna. Pod sněhem je nádherný a kombinace ledna a zataženého počasí znamená, že tu skoro nikdo není. Což je pro mě ideální. Havrani poletují parkem a vytváří znepokojivé kompozice na lavičkách a oprýskaných zábradlích a člověk si vybavuje slavné „never more“. Lehce zašlá sláva je patrná na každém kroku. A nebo je to jen tou zimou a v létě bude vše nablýskané a v plné parádě? Jeden z ptáků má poraněnou nohu. Víme, že houskou z batohu bychom mu moc nepomohli, a tak na něj holky a kluci jen lítostivě koukají.

Pak už jdeme do samotné zoologické. Vstupné není právě levné, ale vzhledem k low-costovému pojetí zbytku výpravy s tím tak nějak počítáme. Rodinné vstupné nemají. Dospělák platí 29 EUR, malí 17 EUR. Pod šest let už nemáme nikoho, tak smůla. A kam se jde první? Samozřejmě, výprava zmizí u pand. Jsou uvnitř, hned u skla a…žerou. Žerou. Žerou. Všechno je jim jedno. Za chvíli se jedna z nich z nudy zvedne a jde žrát ven, cvakáme pandu na sněhu. Ale vypadají u toho fakt roztomile. Nechám výpravu se kochat a omrkávám exteriéry zoo. To propojení historie a současnosti je naprosto neuvěřitelně dokonalé.

Schönbrunnská zoologická zahrada je považována za nejstarší nepřetržitě fungující zoo na světě. Její historie sahá až do roku 1752, kdy ji jako dvorní zvěřinec založil císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie. Dnes však nejde jen o historickou památku, ale také o jednu z nejmodernějších zoologických zahrad v Evropě, přitom však v neskutečným historických kulisách a budovách. Na ploše 17 hektarů zde žije přibližně 500 až 700 druhů zvířat, od obřích pand přes slony až po ohrožené druhy, jejichž chov a ochrana patří mezi hlavní poslání zahrady.

My si užíváme opravdu malého vytížení zahrady. Starší se od nás odpojují a jdou si po svém - tady je to v pohodě možné, jediné pravidlo zní, nevycházet z areálu. Zatímco děti se kochají všemi možnými i nemožnými zvířaty, třeba gepardem nebo medvědem baribalem, který chytá potravu ve větvích stromu, já si užívám třeba prázdný pavilon s havranem na zrezivělé historické bráně.

Co nás bavilo nejvíc? Kromě pand je tady toho opravdu mnoho. Třeba opičí pavilon, který je neskutečně krásný a opice aktivní v historických kulisách. Lenochodi přímo nad hlavami návštěvníků. Když se pomalu a rozvážně rozejdou, je to neskutečná bžunda. Kavárna/restaurace, která sousedí s velkým orangutaním výběhem, takže děti se zabaví při čekání na jídlo. Asi by byli hezcí i lední medvědi v impozantním moderním pavilonu, ale my je neviděli. Asi byli zalezlí v zázemí. Vynahradí nám to třeba lemuři nebo sloni.

Máváme ještě jednou pandám - nepozdravily, žraly. Domů ťapeme pěšky. Všichni už jsou po celém dni docela utrmácení, ale spokojenost je maximální. V neděli se nám udělalo hezčí počasí, a tak ještě obrážíme pár ikonických míst, třeba kostel sv. Karla Boromejského. A pak už je čas jít na nádraží. Doufáme, že na cestu naskladní dost zákusků a hlavně vína. Víkend s tolika dětmi nás nijak draho nepřišel. Lístky byly za rozumnou cenu a mimo sezonu jsme sehnaly velice slušně cenově ubytování. Vařily jsme si a dělaly svačiny, a tak jsou lístky do zoo v součtu s trochou nadsázky skoro tou největší položkou.