Článek
Polská strana Krkonoš je ideální na víkend, zvlášť pokud už ty české znáte jako své boty. Do bližších míst dojedete z Prahy za dvě a půl hodiny a najdete tu vodopády, mokřady a další místa k objevování. Koncem října má navíc místní krajina zvláštní kouzlo. Protože ještě nejsme v těchto místech tak vysoko, dominují listnáče, jsou žluté, oranžové a červené, po cestách leží vrstvy listí a mezi stromy už je vidět mnohem dál než v létě.
Vyrazili jsme s dětmi na víkend a rozhodli se, že tentokrát nebudeme nikam spěchat. Jedním z našich hlavních plánů na sobotu byl přibližně pětikilometrový okruh kolem vodopádu Szklarki nedaleko Szklarské Poręby. A udělali jsme dobře, že jsme se k němu nevydali nejkratší cestou od silnice. Vzali jsme to z druhé strany, přes les, který byl v podzimních barvách snad ještě zajímavější než samotný cíl.
Ježek na kole a záhadné kameny
Na části cesty jsme se rozdělili. Kluci fotografovali, my holky jsme probíraly život. Starosti, radosti a všechno možné, na co při běžném domácím provozu není čas nebo klid. Podzimní les je pro takové rozhovory báječné místo. Člověk jde, občas se zastaví, kouká do korun stromů a najednou zjistí, že už je o kus dál, než původně zamýšlel. Což se nám přesně stalo. Trochu jsme se odchýlily od značené trasy a narazily na ježka na kole. Byl kovový, rezavý, s velkýma očima a na modrém bicyklu. Vypadal velmi odhodlaně a hlavně byl neobyčejně fotogenický. Vykouzlil nám úsměv na rtu, což, předpokládám, byl jeho smysl.
Ježek na kole
O kus dál už nám ovšem do smíchu tolik nebylo. Mezi stromy se objevily vztyčené balvany, některé s vyrytými značkami. Cesta vedla mezi kameny až k jakémusi kamennému stolu nebo oltáři, na kterém stály tři lucerny. Opodál leželo další kamenné seskupení připomínající hrob. Nikde nikdo, žádná cedule, žádné vysvětlení. Vypadalo to jako svatyně nebo obřadní místo. Ztišily jsme hlas, chvíli se rozhlížely a raději se zase vrátily. Nevím, jestli jsme tam směly být, ale nechtěly jsme rušit něco, čemu jsme nerozuměly.
Podivuhodné obřadní místo
Valoni, kteří hledali v Krkonoších poklady
Nedaleko podivného kamenného místa stojí Stara Chata Walońska, tedy Stará valonská chata, spojená se Sudetským valonským bratrstvem. A tak mě napadlo, že by naše záhadná svatyně mohla souviset právě s ním. Přesný význam kamenů se mi ale nepodařilo spolehlivě zjistit.
Oltář či něco podobného
O to zajímavější je historie samotných Valonů. Ve středověku přicházeli do Krkonoš hledači zlata, drahých kamenů a rud. Označení Valoni se původně vztahovalo k příchozím ze západoevropského Valonska, ale postupně se používalo i pro další cizí prospektory. Tito lidé uměli v krajině číst způsobem, který si dnes sotva dokážeme představit. Všímali si hornin, vodních toků a přírodních znamení, podle kterých hledali naleziště nerostů.
Jejich znalosti byly cenné, a tak se často předávaly v úzkém okruhu zasvěcených. S valonskými hledači se pojí také takzvané valonské knihy, soubory popisů cest, orientačních bodů a míst, kde se mělo nacházet nerostné bohatství. Některé záznamy působily téměř jako šifry. Hledači používali zvláštní značky a symboly, které měly pomáhat při návratu k nalezištím.
Kolem jejich činnosti postupně vznikla spousta legend. O skrytých pokladech, tajemných znameních ve skalách a lidech, kteří věděli, kde se v horách ukrývá zlato. Skutečná historie se tu mísí s pověstmi a dnes už není vždy snadné jedno od druhého oddělit.
Mě to ovšem nadchlo. Sama patřím k lidem, kteří dokážou celé hodiny hledat kameny a mají upřímnou radost z pěkného granátu nebo jiného zajímavého minerálu. Představa, že po těchto lesích chodili podobně posedlí hledači už před stovkami let, mi byla okamžitě blízká. Jen pro ně mohl pěkný nález znamenat bohatství, zatímco já si ho většinou odvezu v kapse jako suvenýr.
Současné Sudetské valonské bratrstvo na dávné tradice navazuje. Jeho členové připomínají historii zdejšího hledání nerostů a pořádají také symbolické obřady, včetně přijímání nových členů. Stará valonská chata patří k místům, kde se s touto pozoruhodnou minulostí můžete setkat. Jestli jsme opravdu objevily některé z obřadních míst bratrstva, nevím. Ale v tom tichém podzimním lese tomu člověk věřil docela snadno.
Vodopád, který se schovává mezi barevnými stromy
K vodopádu Szklarki jsme dorazili až téměř na konci okruhu. Voda tu padá z výšky 13,3 metru mezi skalami a na konci října má nádhernou kulisu. Žluté a oranžové listí se pomalu snáší k zemi v ladných spirálách, potok šumí mezi balvany a člověku se vůbec nechce odcházet.
Vodopád patří k nejznámějším turistickým cílům v okolí Szklarské Poręby. Od hlavní silnice k němu vede krátká a poměrně pohodlná cesta, takže se sem dostanou i lidé, kteří nechtějí podnikat delší horské túry. My jsme si ale pochvalovali, že jsme přišli z opačné strany. Po dlouhé procházce lesem působil vodopád jako pěkné vyvrcholení celého výletu.V jeho blízkosti stojí historická horská chata Kochanówka. Turisté sem chodili už v 19. století a není těžké pochopit proč.
Samotné okolí vodopádu ovšem nese také známky současného turistického provozu. Stojí tu stánky a kolem cesty jsou mohutná kovová zábradlí. Dcera poznamenala, že vypadají jako z úřadu, a musela jsem jí dát za pravdu. Chápu, že je potřeba návštěvníky chránit, ale trochu jemnější řešení by přírodní scenérii podle mého vkusu slušelo víc. Přesto je to nádherné místo a rozhodně stojí za návštěvu.
A jedna drobná praktická zkušenost: za vstup do Krkonošského národního parku se platí. Na naší trase jsme narazili na možnost zaplatit pomocí QR kódu, jenže transakce se podařila až po mnoha pokusech. Možná bylo na vině slabé internetové připojení, možná samotné rozhraní. Každopádně by takový systém měl fungovat co nejjednodušeji právě v přírodě, kde člověk nemůže se spolehlivým signálem vždycky počítat.
Sirény a zpráva z neznámého polského čísla
Během výletu se také na chvíli rozezněly sirény. Nevěděli jsme, proč znějí, ani zda se nás nějak týkají. A tak jsme začali probírat, co bychom vlastně dělali, kdyby se něco opravdu stalo. V cizí zemi, kde člověk nezná místní varovné signály ani všechny informační kanály, to není úplně zbytečná otázka.
Až později, v sobotu večer, nám všem včetně dětí přišla SMS z polského čísla. Začínala slovy ALERT RCB a upozorňovala na silný vítr očekávaný v neděli 25. října. Doporučovala opatrnost při pobytu venku a zabezpečení předmětů, které by mohl vítr odnést. Zjistila jsem, že jde o polský systém krizového varování obyvatel. Zprávy rozesílá prostřednictvím mobilních operátorů státní Rządowe Centrum Bezpieczeństwa, tedy Vládní bezpečnostní centrum. Není potřeba se nikde registrovat, upozornění dostávají lidé nacházející se v dotčené oblasti, včetně zahraničních návštěvníků.
Zda předchozí sirény s počasím nějak souvisely, nevím. Ale nedělní výstraha rozhodně nebyla zbytečná. Do paměti se mi vrylo i jídlo, na které jsme si potom zašli. Seděli jsme skoro sami v příjemné restauraci s velikým výhledem do barevné krajiny. Uvnitř bylo teplo, kolem kožešiny a pohodlí, venku podzim. Prostředí působilo téměř luxusně, ale ceny byly vzhledem k úrovni restaurace dostupné. Trochu dekadentní chvíle, kdy člověk nikam nespěchá, nic nepotřebuje a jen se dívá na stromy za oknem. Porce byly tak veliké, že jsme masové pirohy dojídali ještě doma v Praze po příjezdu.
Vítr, který roztočil celý podzim
V neděli se počasí opravdu změnilo. Vítr byl místy tak silný, že barevné listí nejen padalo ze stromů, ale zvedalo se ze země do obrovských vírů. Chvíli se točilo vysoko nad cestami, pak se zase sneslo dolů a rozběhlo do všech stran. Krásná podívaná, i když už bylo rozumnější držet se dál od stromů a otevřených míst.
Původně jsme chtěli navštívit také hrad Chojnik, jehož zřícenina stojí na zalesněném kopci nad Sobieszowem. Jenže s takovým počasím jsme další výšlap zavrhli. Pokud budete mít větší štěstí, můžete si ho do programu přidat. Hrad stojí ve výšce 627 metrů nad mořem a jeho historie je pozoruhodná. Nikdy nebyl vojensky dobyt, ale v roce 1675 ho zničil požár po zásahu bleskem. My jsme se ještě zastavili ve sklárně ve Szklarské Porębě, obdivovali práci sklářů a odvezli si vlastní gravírované skleničky. Pak už jsme zamířili domů.
A někdy během toho všeho jsme zjistili, že se v noci na neděli měnil čas. A když jsme si vzpomněli, zjistili jsme, že je nám to vlastně jedno. Tak trochu nechápu povyk, který se okolo toho dělá. Ale to je jen můj názor. Některé z nejhezčích výletů jsou právě ty, při kterých člověk na chvíli zapomene na čas.
Zdroje:
