Článek
Ne násilníkův přímý nadřízený nechtíc si zadělat na nepříjemnosi a ohrozit vlastní kariéru. Ne jeho kolega, co radši bude dělat, že nic neviděl a neslyšel ať už proto, že je to jeho kamarád, anebo se obává pomsty. Ne lékař, který má povinnost mlčet o tom, co se dozvěděl při výkonu svého povolání a tedy mu to „zakazuje“ zákon. Ne policista, který to bude nejspíš zlehčovat, protože je taky muž. Ne zapšklá policejní úřednice, která se chvíli před tím bavila s oním pachatelem a dotyčné je pak schopna říct: „Měla jste se víc bránit a máte málo modřin.“ Ne kněz, kterého váže zpovědní tajemství. Ani máma, která se tak ocitne ve stejné bezmoci, jež se postupem času ještě zněkolikanásobí. Jsou i takové, co nemají pochopení, protože byly vychovány v jistém modelu, kdy se kladl důraz na poslušnost ve vztahu k mužům. Ne partnerovi, o kterém víte, že by to bral jen jako útok na své mužství a jednou z jeho vlastností je žárlivost. Možná kamarádka, která by mohla zkusit oznámit v rámci překazovací povinnosti. Ale táta.
Táta má ochraňovat
Táta je ten, co má věřit a ochraňovat, a když je to potřeba, tak bránit. Být předobrazem toho pravého muže. Vzít na sebe to riziko, co je s tím spojené. Nečekat na vyjádření policejního vyrozumění, na to, co řekne advokát, na vynesení soudního rozsudku.
Nenechte je v tom
Věřte jim a nenechte je v tom samotné. Braňte je, to je váš úděl. Vaše devíza. Nikdo jiný než vy jim doopravdy nepomůže.
