Článek
Tento příběh, který jsem zažívala při cestách do zaměstnání a jehož jsem bývala svědkem a jednou i přímým účastníkem, bych chtěla uvést jako názorný příklad toho, že chování k sobě navzájem není o věku, ale o povaze. A že na každého, občas, jednou dojde.
Uvolnit místo staršímu člověku v hromadné dopravě by mělo být samozřejmostí. Nebo alespoň projevit účast, sám od sebe se zeptat, zda si nechce sednout. Zvlášť, pokud jde o místo určené přímo pro ně - invalidy. Maminka mi vždycky říkala, když jsem byla malá a ještě ani neuměla číst: „Tam si nesedej.“ Šlo o místa v tramvaji hned u dveří. I když jsem v tu chvíli nechápala proč, poslechla jsem.
Ale občas tato místa obsadí svým pozadím i ten, kterému není určeno. Sedne a přestane vnímat okolí. Začte se do knihy, skripta, ale nejčastěji do mobilu. Anebo se pustí do družného hovoru, pokud jde o partu spolužáků, skupinku kolegů, dobré známé.
A toto se stávalo ve městě s nejvyšší kvalitou života. Na autobusové zastávce se pravidelně zjevoval s francouzskými holemi, na první pohled by si člověk řekl: ‚Chudák zranitelný.‘ Ale když promluvil…to ani nebyla komunikace. To bylo utrhnutí se, křik. Když nastoupil do autobusu, ihned se hrnul k sedačkám pro invalidy, které byly, žel, obsazené. Vždy s nejvyšší pohotovostí tasil kartičku ZTP, strčil ji dotyčnému těsně před oči a zařval: „S dovolenim!!!“ a to tak, že se, povětšinou žena, lekla, škubla sebou a poplašeně vstala. Viděla jsem to několikrát. Připadalo mi, že se v tom vyloženě vyžívá. Dle toho, jak celkově působil, mluvil, jsem ho rozhodně nepovažovala za bezbranného nepohyblivého chudinku. Jisté omezení určitě měl. Hole neměl jen tak pro parádu. Ale co se týče charakteru, to bylo o dost horší. Kolegyně z práce ho znala. Když jí kousek od jejího bydliště auto srazilo tátu a ten na následky toho zemřel, byl tento „chudák s holemi“ u jejího plotu natotata a zatepla ji o tom dychtivě informoval. Od té doby věděla, co je zač.
A to nevyhazoval tímto způsobem lidi ze sedaček pouze v autobuse. Ale i na zastávkách. Seděla jsem tam ještě s jednou mladou ženou a v tu se zjevil tento geront. Opět tasil kartičku, kterou vrazil ženě těsně před obličej a zakřičel své: „S dovolenim!!!“ až nadskočila a urychleně mu uvolnila místo. Já, když si sedl vedle mě, jsem utrousila, že to neumí říct slušně, že takhle vyhazuje lidi z míst a on ? Z jeho úst jsem se dočkala oslovení: „Ty, posero. Posero.“ Vskutku, zvláštní odpověď. Od staršího a tudíž moudrého člověka. V duchu jsem si říkala: ‚Však ono na tebe jednou dojde!‘
A došlo. Jednou byl autobus tak obsazený, že lidé tvořili frontu, která postupovala dál na schůdky a snažili se nějak vejít. A mezi nimi i ZTP kartičkář. Asi už na tom byl poněkud hůře, co se fyzického pohybu týče. Nehrnul se jako obvykle, ale jen huhlal do davu: „Pomozte mi. Pomozte.“ Všichni nastoupili. A on jako jediný zůstal na zastávce. Autobus se zavřel. Chvíli ještě stál a poté se rozjel. A všichni, co seděli u okýnek, hleděli na něj. A on tam zůstal. Jako jediný. Sám. Proč asi? Že by si ho při nastupování nevšimli? Ani řidič? Ale kdeže. Protože už ho všichni znali. Jeho jednání. Takže dotyčný sklidil, co zaséval roky. Možná už ani není. Je to víc, jak deset let. Věnujme tedy tichou vzpomínku neurvalému chování.
Takovýto lidé se najdou napříč generacemi. Nezáleží na věku. Ale na tom, jak podáte svoji prosbu, přání, požadavek. Jaká zvolíte slova a hlavně jakým tónem je pronesete. Buďme ohleduplní a slušní, když něco potřebujeme. Abychom jednou nezůstali sami.
