Článek
Dokládá to i událost, která se stala v neděli v Plzni, kdy dva malí kluci ujeli dědovi na kole vstříc hřišti, kde se proháněli a nijak je netrápilo, co asi jejich dědeček prožívá. Nezastavil je někdo, kdo by neměl? Nespadli z kola? Nesrazilo je auto? Možná tyto otázky si pokládal, ale už jen ten pocit, že je nemá na dohled musel být pro něj dost nepříjemný a stresující. Vše nakonec dobře dopadlo. Osamocených závodníků si všimla paní, které se zdálo podivné, že jsou takhle malé děti na hřišti sami a nikde nikdo. Zavolala tedy městské strážníky a ti už si poradili. Avšak i přes bravurní snahu o vytěžení malých kolistů a za použití zcela vyčerpávajících taktik výslechu, kdo jsou jejich rodiče se dozvěděli, že jsou to „Maminka“ a „Tatínek“ a dědeček je zkrátka „Děda“ bydlící v pátém patře vzdálenějšího domku. Paní, co oznámila podezřelou situaci osamělých jezdců si nakonec vzpomněla, že je asi zná i jejich maminku z kroužku tance. Od této informace už byl jen krůček ke zjištění jejich totožnosti a komu patří. Samotáři na kolech si tak dostatečně užili společnost strážníků a vyfasovali i pitivo od přítomných maminek po dobu, co čekali na šťastné shledání se svými výše jmenovanými.
Nebyla jsem jiná
Při této zprávě jsem si vzpomněla na své dva podobné úlety, kdy jsem se takto ztratila. Jeden se udál v době, kdy jsem chodívala na cvičení do Gröbeho vily. Tehdy tam probíhala nějaká venkovní rekonstrukce. Doprovázel mě děda. Na cestu vzal linecké cukroví s kuličkovým zdobením na svačinu. Chodila jsem tam s kamarádem, co bydlel ve stejném domě jen o patro níž. A já nevím, co mě to napadlo, asi jsem se nechala strhnout a s kamarádem po cvičení vyběhla úplně jinou cestou, než čekal děda, právě tou, kde probíhala rekonstrukce, bylo tam lešení a prkna, co byla i na zemi, úplně slyším ten dusot, jak jsme po nich běželi a pak tradá k němu domů si hrát. Děda se mě tedy po cvičení nedočkal. Máma mě pak vyzvedla u kamaráda doma, vydedukovala sama, kde asi jsem. Ale chudák děda… Máma se zlobila a že dědovi je z toho úplně špatně. Pamatuji na ten tísnivý pocit, sžírající vinu a bolest břicha z toho, co jsem způsobila, ale prostě mi to nějak nedošlo, nevím, co jsem si myslela, asi že děda půjde prostě domů, že se přece nic neděje. Tahle vzpomínka mě fakt mrzí.
A ten druhý, to jsem byla o něco menší a trvalo to jen pár minut. Přímo si to nepamatuji, znám to jen z maminčina vyprávění. S mámou jsem byly na Národní třídě. Asi tam byly nějaké stánky a já se mamce ztratila z dohledu. A když mě našla, celá uřícená a vystrašená, tak mi řekla, že mě hledala a já co jsem jí odpověděla, na mou věru, trumfne i odpověď onoho klučíka s kolem, který své mamince na vyčinění, že ujíždějí dědovi odpověděl: „Ale dyť děda tu není.“, jsem já své mamince bezelstně řekla: „Ale já jsem tě viděla, jak tady lítáš.“
Nejlépe, kdyby se to nestalo
Těmto situacím by bylo nejlepší předcházet. Alespoň těm, jejichž potenciálními viníky a ovlivniteli zároveň jsou naše drahá zlatíčka. Ale jak? Kór v dnešní době. Četla jsem v diskuzi k onomu případu z Plzně, že snad by měli vědět, jak se jmenují a kde bydlí a říct to, když se jich pak v takové situaci někdo zeptá. Na to zas někdo namítal, že aby pak sdělovali kdekomu své údaje také není zrovna bezpečné. Tak možná naučit je, aby to říkali jen uniformovaným osobám? Nebo jen ženě? (Muži prominou, ale dle statistik možná ohrožení a ublížení dětem z převážné většiny pochází od mužů). Někdo zas přišel s nápadem, jenž sám praktikuje, dát dětem na ruku náramek s telefonním číslem (to už je pomalu jak opatření pro psíky a ono i to vodítko na děti existuje). Dnes však mají děti mobil, což je na jednu stranu také významný pomocník, ale také ne vždy jistota. Mobil se může vybít, rozbít, útočník mu ho sebere, nebo zabaví učitelka ve škole a pošle domů bez něj.
Pomněnkový den
Den, který připomíná pohřešované děti. Věnuje se prevenci, ale i vzpomínce na ty, co se nenašli. Proto jeho symbolem je pomněnka, jejíž anglický překlad je forget-to-me česky „nezapomeň na mě“. Tento den připadá na 25. května, kdy je i sbírková akce, kterou pořádá Sdružení linka bezpečí. Zakoupením sbírkového předmětu tak přispějete na provoz Linky bezpečí.
Historie tohoto dne sahá do roku 1979, kdy v tento osudný den se v New Yorku cestou do školy ztratil šestiletý Etan Patz. V roce 1983 tento den označil prezident Ronald Reagan za Den pohřešovaných dětí a jako mezinárodní den se začal připomínat od roku 1986. V Evropě to bylo až od roku 2002 a v České republice se tento den zdůrazňuje teprve od roku 2004, kdy proběhl 1. ročník Pomněnkového dne tj. Mezinárodního dne pohřešovaných dětí.
Někdy dítě samo bloudí a hledá pomoc.
Tak jak?
Doba je horší. Co se týče mezilidských vztahů. Plná nevšímavosti (např. na YouTube jsem zhlédla video, kdy se skrytou kamerou fingoval únos dítěte, ale nešlo konkrétně o tohle, tedy vyloženou sondu, jak lidi zareagují na tuto situaci, byl to jen jeden z mnoha námětů, ale vypadalo to docela reálně - podezřelá partička čapla dítě na ulici za bílého dne, kde chodilo lidí a oni nic, někteří se ani neohlédli zpět a že jich bylo dost, jen jedna jediná drobná žena běžela za nimi až do to průjezdu, kam ho odnesli), laxnosti, agresivity, zloby, lidé už nemají žádné zábrany, nemají se totiž čeho bát. O to víc musíme být ve střehu, vštěpovat, vysvětlovat. Udělat vše pro to, aby se Pomněnkový den netýkal i nás samých.
Zdroje:
https://plzenska.drbna.cz/zpravy/17279-video-dva-mali-chlapecci-poradne-vydesili-rodice-ujeli-na-odrazedlech-dedovi-a-ztratili-se.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pomn%C4%9Bnkov%C3%BD_den
https://www.facebook.com/mpplzen/videos/506262018946855
https://www.youtube.com/shorts/AkZorXr5WNc
