Článek
Máme pár dní po Dušičkách. Den, kdy vzpomínáme na své blízké, kteří už tu s námi nejsou. Já na ně vzpomínám každou chvíli. Nejen v tento den. Ale připomenu si, že už tu nejsou, když se podívám staršímu synovi do očí, nebo ho vezmu za ruku. Když se ten mladší usměje a vidím jeho zoubky, nebo když schraňuje všemožné součástky, což dělal i můj táta. Nebo když loupu banán, máma vždy odlamovala jeho špičku na konci. Ale vzpomínáte i na svého zvířecího kamaráda, který s vámi žil několik let, po vašem boku, věrný, uměl vás potěšit, rozesmát, důležitý společník, pro někoho dokonce jediný, byl vám oporou a nikdy vás nezradil?
Také jsem takového měla. Vlastně dva. První byl kamarád v dětství - morče Matýsek. Tehdy jsme se byli podívat s tátou ve zverimexu, kam jsme chodívali hlavně pro rybičky i jen se podívat. A on tam byl jediný, opuštěný v koutě s kusem jablka s bubákem nahoru. I když nebylo v plánu pořízení ochlupeného domácího mazlíčka, asi jsem byla přesvědčivá ve svých prosbách, aby se tříbarevná kulička s růžovám čumáčkem přesunula k nám, že ho táta koupil. Nesli jsme ho domů jen v papírovém pytlíku, kam nám ho prodavač dal, udělala se v něm i malinká dírka a já si ho skrz ní nedočakvě prohlížela. Zverimex se nacházel nedaleko našeho domova, takže chvilkové nepohodlí našeho budoucího společníka netrvalo dlouze. Cestou jsem přemýšlela, jak mu budu říkat, a protože jsem nedávno viděla film S tebou mě baví svět, pojmovala jsem ho po jejím nejmladším hrdinovi Matýsek. Doma jsme Matýska dali nejdříve do kýble, postavili stranou a teprve pak přemýšleli, kam ho dát. Protože jeho koupě byla zcela spontánní, neměli jsme na něj nic. Pak přišla máma, viděla kýbl, hned věděla, že jsme něco donesli a že jeho obsah bude živého původu, což trefila naprosto přesně. Z kýble se tedy přesunul do akvária, které táta snesl z půdy, ale protože jsme neměli vhodnou podestýlku, dostal prozatím velké bílé papíry od mámy z práce, takové ty s postranními dírami, z nichž si po chvíli vykousal a čumákem uzpůsobil dokonalý kryt vypadající jak čepice pro Večerníčka, jen trochu víc špičatá. Ale po pár plašších dnech se z něj vyklubal nejlepší morčecí společník, jakého jsem měla. Hodně jsme ho chovali, já ho velmi často hladila i jen tak v akvárku a on vděčně držel a přivíral oči. Vydržel by to snad do skonání světa. Jednou jsem si řekla, že zkusím, jak dlouho to vydrží, hladila jsem ho snad přes hodinu, nakonec jsem to nevydržela já a on se pak jen podíval, kdeže je ta hladící ruka. Někdy jsem ho začala hladit, když byl opřený o akvárko nebo dřevěnou desku a postupně sjížděl dolů. Když jsem ho začala hladit, měl hlavičku v horizontální poloze a po nějaké chvíli se z ní stala vertikální, jak postupně zvedal čumáček směrem nahoru. Vždy, když jsem ho chtěla vzít a přiblížila k němu ruce, tak se sám nadzvedl, abych ho mohla co nejlépe uchopit. Jezdívali jsme na chalupu, kde měl čerstvou trávu, pampelišky a ovoce. Já mu dělávala talířek s dobrotami, kam jsem mu dala všechno, co měl rád a někdy ho krmila přímo z ruky a přitom si prohlížela jeho tmavohnědé oči jako korálky a sledovala, jak se mu třepotají jemňoučké tváře a hýbe růžový čumáček. Časem dostal i samičku a když jsem jednou vkročila do ohrádky, utekli oba ke straně a on se postavil před ni. Byl dost vnímavý a bystrý. U jiných morčat jsem již nikdy nic podobného nezažila. Měli jsme ho opravdu hodně dlouho, ještě než jsem šla do školy. Zemřel, když jsem byla snad v 7. třídě, možná později. Vím, že byl jeden čas nějak špatný, že musel být i na chodbě a pak se mu dělaly nějaké světlé strupy v koutcích tlamičky a já si i říkala, že jsem ho už dlouho nechovala. A pak jednoho dne ležel poprvé tak, že měl hlavu úplně celou na stranu, ještě slabě dýchal, ale já věděla, že je konec. Dlouze jsem vykřikla, ale to je všechno, co jsem mohla dělat. Ale útěchou mi bylo, že se dožil vysokého věku a měl se u nás dobře.
Druhá byla přítelkyně v dospívaní - vlkošedá německá ovčanda Ara. Byla na inzerát a poslední, co zůstala k mání. Zakňučela jen trochu, pár metrů, když jsme odjížděli z místa předání. Pak se celou cestu věnovala chroupání granulí z pytlíku, co dostala s sebou. Musela jsem jí z něj i hlavičku vyndat, když jsme dělali první fotky. Přivezli jsme jí a opět bez konzultace s mámou. První noc jsem oka nezamhouřila, co kdyby měla strach, přepadla ji úzkost, nebo kňučela, tak jsem byla vzhůru, abych ji kdyžtak utěšila, ale, kdeže, celou noc prochrápala. Nahlas. Jen jednou se vzbudila a já hned, co se děje, napít chtěla. Ara mi dala tolik radosti, lásky a porozumění. Byla opravdu člen rodiny. Ano, spala i v posteli. Střídavě u všech. Ale když jsme řekli „Dolů“ tak šla, aby se tam po malé chvilce vrátila. Nebo přišla a čekala a ten její pohled, jestli může… „Tak, hop“. Máma, když onemocněla, chorobou, na kterou se umírá, byla na ní namáčknutá po celou noc celým svým tělem, i když byla šílená vedra. Nikdy nezapomenu, jak voněla, hlavně kolem spánků, její kožíšek. Jak nechávala jednu granulku v misce, když už nechtěla přidat. Co my dvě jsme se spolu nablbly. Na honěnou dokola kolem auta, kdy jsem měla šanci akorát v zatáčkách a pak mě dohnala. Jak plavala, hlasitě šplouchala a stříkala na všechny strany. Míček by aportovala do uštvání. Jak vyčuchávala pamlsky a hledala hračky. Nebo mě. Když jsem se jí schovala. Chodily jsme na procházky. Na jaře se jí lepily na polštářky růžové lístky a v zimě měla v tlapkách kuličky zmrzlého sněhu. U veterináře nebylo třeba košíku, i když jí dělali nepříjemné a někdy i bolestivé věci, mohli mít klidně svoji hlavu v těsné blízkosti jejích zubů. Ještě je olízala. Ráda se i přetahovlala, ale stačilo říct „Dost“ a pustila. Když nám lezl přes plot známý, tak zaštěkala, ale nekousla. Byla spíše čuchací, než obranář. Rozuměla slovům, které předtím neměla s ničím spojené. Když jsem dala za okno mlsku od Mikuláše i pro ni, tak jsem jen špitla mámě: „Támhle má Arinka“ a na to se ona zvedla, doklusala k oknu a vzala si svůj pytlíček. Slavili jsme její narozeniny, dostala vždy plno zabalených balíčků. Na Vánoce měla také svoje dárky pod stomečkem, jiskry prskavek chytala do tlamičky a na Silvestra, byla vyložená v okně, ale po chvíli ji to zpravidla začalo nudit a šla si lehnou doprostřed pokoje. Prodělala dvě větší operace, kdy jí museli vzít obě žlázy, protože v nich měla nádory. Těšila se jinak dobrému zdraví. Jen jsem se zaměřila na zadní nohy, protože ve dvanácti letech už občas škobrtla a na doporučení veterináře jí začala dávat Chondrocan. Jenže ona pak nějak přestala jíst, strašně zhubla, měla chvilkové záchvaty, kdy se rozkašlala a nemohla se skoro nadechnout a nakonec měla i třesy. Dostala jsem se s ní na pohotovost. Tam zjistili, že má tekutinu kolem srdce, co jí tlačí na jícen a proto nemůže jíst a že je to neléčitelné. Byla by možnost další den, že by ji ještě prohlédl specialista na srdce a tekutinu případně odsál. Jenže bych ji musela vzít domů a přijet další den. Nechtěli si ji tam nechat, i když tu možnost tam měli, protože při vyšetření hrozně vyváděla a bránila se. Jenže vzhledem ke stavu, v jakém byla jsem ji nechtěla vláčet zpátky. Ten den, než se dostala na pohotovos celý proležela, ani se nenapila. To jsem poznala, když jsem přišla z práce. Tak jsem volala tátovi, dlouze jsme to probírali, ona zatím ležela před ordinací na trávě, usnula, vypadala tak klidně. Váhala jsem. Takové kruté rozhodnutí, nevratné. Doktorka mi ale říkala: „Ten pes stejně umře.“ Rozhodla jsem se tedy pro uspání. A tak jestli by jí tu injekci mohla píchnout na té zahrádce, když leží na trávě, kterou měla tak ráda. Ne. Musela dovnitř. Pak jsem si najednou nebyla jistá a doktorka už nervózně pronesla: „Tak jednou řeknete, že jo, pak ne, pak jo a teď zase ne?“ Vím, že jsem asi působila nesvéprávně. Že se mě i zeptala, jestli je to můj pes. Ale kdybych tuto těžkou chvíli mohla řešit alespoň se svým veterinářem, ke kterému jsme chodili, tak by to také bylo jiné a trochu méně bolestné. Tím jsem si naprosto jistá. Tak jsem pak řekla konečné a osudné ano…když jí tu injekci píchla, přiložila stetoskop k jejímu srdci, chvíli poslouchala a pak řekla: „To srdce jí pořád tluče“ Přepadla mě neskutečná úzkost a zároveň bezmoc a vina ‚Broboha, vždyt ona chce žít! Co jsem to udělala…‘ Tak jí musela píchnout další dávku a až pak její srdce pomalu dotlouklo. A já jela domů s prázným obojkem, plná pochyb a zároveň naštvání na sebe sama, že jsem nedokázala překonat okolnosti s tím spojené a nedala jí těch pár dnů života navíc, když ona mi toho dala tolik. Nikdy si to neodpustím.
