Článek
O to víc, když má i svůj profil na sociální síti, kde může své myšlenky a postřehy taktéž směle uveřejňovat. Je docela zvláštní, že politici využívají ke komunikaci sociální síť. Na jednu stranu se tak mohou dostat „blíž“ ke svým voličům, ale na druhou jim lidé napíšou, co mají zrovna na jazyku a často si neberou servítky. Ovšem jeho článek zde mě doslova lidsky popudil v kontextu všech událostí a momentální situace v posledních třech letech.
Totiž jedna vyhrocená scéna v tramvaji nic nemění na tom, jak jsme ukrajinské uprchlíky přijali ve své zemi. Když vypukla válka, jak rychle se náš lid zmobilizoval. Začalo to tím, že se lidé sešli na Václavském náměstí, drželi vlajku ukrajinské země a vyjadřovali jí podporu. A poté, když přijížděli k nám. Byly pro ně vypraveny zvláštní humanitární vlaky a další linky. Stovky dobrovolníků se vydalo na nádraží, kde je očekávali, aby je nasměrovali, někteří na ně čekali už u hranic. Byly zřízeny informační kiosky s letáky v českém a ukrajinském jazyce. Zprávy v televizi a další pořady zde byly s ukrajinskými titulky, měli snad i svůj vlastní kanál, speciálně pro ně. Vše bylo překládáno do ukrajinštiny. Ihned jim byl zajištěn finanční příspěvek. Přeprava hromadnou dopravou zdarma. Volné vstupy na různá kulturní představení a výstavy. Tlumočníci. Psychologická pomoc. Zajišťovalo se jim ubytování, sháněly se potřebné věci, jídlo, ošacení, věci denní potřeby, do domácnosti. A nejen to základní. Lidé se jim snažili shánět i věci, které nebyly v dané situaci vyloženě nutné. Například šminky. Pořádaly se všemožné sbírky. Finanční i materiální. I u nás byla. A lidé dávali pěkné i zcela nové věci. Nejen v jednotlivých městech, ale i na sociálních sítích byla každou chvíli výzva, jak od soukromých osob, tak od různých charitativních organizací, že je potřeba to a tohle. Zaregistrovala jsem i požadavek na cigarety, což mě udivilo a dozvěděla se, že jsou v jejich zemi používány jako platidlo. Probíhala integrace do mateřských a základních škol, zajišťovala se jim práce, snažilo se jim vyjít maximálně vstříc, najít pro ně místo. Zdravotní péči u nás měli taktéž zajištěnou. Vlajky jejich země u nás visí všude možně.
Samostatnou kapitolou bylo posílání balíků na Ukrajinu zdarma prostřednictvím České pošty. Pracovnice přepážek se mnohdy musely potýkat s jejich nemilým až neurvalým jednáním, kdy vyžadovali i balík od nich zabalit a nadepsat. A rozčilovali se, že jim nerozumí. Mělo jít o balíky, jejichž obsahem měly být věci s charakterem humanitární pomoci. Byl na to i seznam. Co vše posílali jest odkázáno na svědectví oněch pracovnic přepážek. Ale co jsem tak četla, šlo třeba o alkohol, drahé parfémy a kabelky, koloběžky apod. Ale dle objasnění, kterého se mi dostalo, k čemu měly být cigarety, předpokládám, že šlo tedy o stejný případ.
A tak čas plynul. A lidé stále pomáhají, ale i hodnotí. Jejich odezvu. Jsou tu lidé vděční, ale i naopak. Každý má různé zkušenosti. Jak my s nimi, tak oni s námi. Ale myslím si zcela upřímně, že co se naší pomoci týče se nemáme za co stydět.
Jenže v průběhu těch tří let ve mě narůstá pocit, že v kontextu té války nesmíme upozornit na ty špatné zkušenosti, vlastně je ani zmínit, protože se hned dočkáme toho, že nás někdo označí za proruské a že schvalujeme válku na Ukrajině. Což je snad i na žalobu pro pomluvu. Ale většinou to vypustí nějaký no name nick, takže přímá konfrontace nehrozí. Ale i ty špatné zkušenosti jsou. Nevděk i trestný čin. Ale pevně věřím, že ty dobré zkušenosti převažují.
Řidič tramvaje, i pokud je pravda, co tvrdí, že něco předcházelo ze strany ukrajinské rodiny, měl zachovat profesionální přístup. Pochybil. Je ale otázka, jak by to bylo řešeno, kdyby se nejednalo o Ukrajince, ale našince a kdyby nebyl pořízen záznam soukromou osobu, která ho posléze dala na sociální sítě. Proč nebyl použit až v případě, pokud by rodina podala stížnost na řidiče adresovanou DPP či podání trestního oznámení na policii a byly by vyžadovány další informace, sháněli se svědci? Paní, co situaci natočila mohla jít přímo za nimi s tím, že má záznam a když bude třeba, poskytne ho nebo bude svědčit. Ale místo toho jej umístí na sociální síť. Takže vlastně splnila, o čem ministr Vít Rakušan ve svém článku, mimo jiné, psal. Nebylo to velké gesto a postavila se tak na jejich stranu.
Jenomže šlo o konflikt dospělých, které odneslo dítě, toho je mi líto. Nic víc v tom není. Tedy nemělo by být. Nemělo by se to brát politicky, ale lidsky. Což se u nás již tři roky neděje, co se týče přístupu politických představitelů. Tedy my občané naší země to bereme lidsky, oni to berou politicky viz třeba teď pan Jan Čižinský a jeho příspěvek na Facebooku na jeho profilu dne 28. 2., kde nezapomněl vypíchnout to, jak se Dopravní podnik omluvil s tím, že jako ilustraci použil tramvaj s ukrajinskou vlajkou.
Řidič tedy nespíš jednal i na základě špatných zkušeností s touto národností, když řekl, co řekl. Řekl nahlas to, co si lidi myslí o těch, kteří naši pomoc zneužívají a projevují nevděk.
Těm, co utekli před válkou, přišli o všechno, málem i o život, nechali v ní své příbuzné a o některé přišli nadobro, zažili si peklo a sáhli na samé dno, těm je třeba pomoct! A to také děláme. Od samého začátku. I teď. Stále. Proto bych očekávala právě od politických špiček, jak je někdo nazval v jednom článku, že nebudou psát pouze o tom, jakou mají Ukrajinci podporu a zastání, ale i to, jak si váží českého národa, jakým způsobem a v jaké míře pomáhá Ukrajincům ve válce. Ve válce, kterou odnášejí nevinní. Kde umírají nevinní.
Válka je vůl.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/na-vaclavskem-namesti-v-praze-se-sesli-lide-na-podporu-ukrajiny-15056vla
https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/uprchlici-pomoc-ukrajina-praha-valka.html
vlastní zkušenost s materiální sbírkou v našem městě
