Článek
Právo na ohňostroj
Již v několika diskuzích a článcích jsem se dočetla, že psi celý rok štěkají, kakají ve městech a my to musíme tolerovat, tak poslední den v roce zase oni musí strpět ohňostroj. A já celé roky žila v tom, že se tímto způsobem slaví odcházející rok a vítá nový. Že bez odpálených světýlek a bouchání by to nebylo to pravé ořechové. A ona je to přitom utajená mise dát za vyučenou zvířatům mající motto: „Když my to s vámi musíme vydržet celý rok, tak vy jeden den taky přežijete!“
Zde na Mediu třeba ERDAFERDA hned ve svém perexu píše:
Silvestr a petardy: Každoroční mediální masáž a zákaz ohňostrojů kvůli vyděšeným psům. Dost! Celý rok ustupujeme pejskařům (exkrementy, štěkot), ale o Silvestru mám právo slavit já a bouchnout si bez výčitek.
Musím říct, že toto odhalení mě tedy nevyvádí z údivu i třetí den po oné zpackané snaze o regulaci silvestrovského veselí , toto by mě opravdu nenapadlo spojovat a tvořit z toho takovouto výchozí rovnici. Nebo spíše utvářet jako zákon akce a reakce.
Zdejší MÁMA S NADHLEDEM si zase myslí, že na vině je oboustranně nedohodnutý kompromis:
Ale upřímně – nikdo nechce zraňovat psy. Většina lidí by klidně omezila ohňostroje, jen kdyby pejskaři během roku omezili… no, většinu toho psího soundtracku. Vztahy jsou o kompromisu, ne?
Jo! Tak ta na to kápla! Tím to bude, určitě! Tedy - méně bobků = méně petard. To dá rozum, ne? Ještě, že nám to vysvětlila.
Taková hloupost! Že kdyby…, něco za něco, výměnný obchod. Kdepak! To není ono. Správně je: My si chceme bouchnout a hotovo! Ať to stojí, co to stojí! I nějaký ten psí, kočičí, ptačí život. Naše zábava a svoboda je nad ohleduplností a empatií! Chceme se zkrátka bavit a žádné mapy s vyznačeným rudým územím a zákazy na nás neplatí! O to budeme bouchat víc! A jestli to zakážou, stejně si to seženeme! Za těch 364 dní, co jsme museli s vámi zvířecími společníky našich sousedů a spoluobčanů vytrpět. A budeme si kvit.
Já jsem rachejtlí a petard Bůh a nikdo a nic mě nezastaví!
Zábava skončila a jde se do hajan
A teď se jako každý rok ukazuje, co to způsobilo. I díky sociálním sítím se dává vědět, jaké následky to na zvířatech zanechalo. Například uhynula březí klisna, která měla porodit hříbě již za tři měsíce. K tomu se jednalo o netradiční plemeno gypsian, jehož cena se běžně pohybuje kolem půl milionu korun. A to už je zářez. Kdepak nějaký ztracený voříšek. Ale klisna, která mohla porodit další klisnu nebo hřebce a unikátní chov tak mohl pokračovat dál. To se vážně povedlo!
K tomu spousty třepajících se psů v náručích svých majitelů v koupelnách, bez možnosti jít se vyvenčit a polykajíc různé uklidňující léky namísto mlsek. Celé hodiny strachu a paniky.
Hodně se jich i leklo, uteklo a zatoulalo. Někteří se našli, živí, jiní takové štěstí neměli, aby se vrátili do své boudy či pelíšku, na gauč, anebo přímo do vyhřáté postele svého majitele.
Vážně mě děsí, že dle různých komentářů a textů to někteří míní zcela vážně. Ve své mysli si našli ospravedlnění a zkonstruovali logiku svého počínání odkazující se na roky minulé sahající až do jejich dětství, kdy se přece také dělaly ohňostroje a „nikomu to nevadilo“. Vytvořili si tak svoji pravdu, své přesvědčení. Pro ten pouhý pocit, že se nenechali zlomit, nepodřídili se a jsou zcela svobodní.
Prskavky k oslavě nového roku nestačí.
Ohňostroje za mého dětství
Ano. Také jsme je dělali. Táta měl rachejtle v oblibě. Máma moc ne. Já byla zprvu neutrál, když jsem cítila, že je z toho mamka spíše nervózní, ale když se rozzářila barevná světýlka, tak se také ráda podívala. Táta chodil odpalovat několik minut před půlnocí pár rachejtlí s tím, že pak toho budou mraky a ty naše se v té vřavě ztratí, tak abychom si užili ty naše. A pak se také rád koukal z okna na ostatní. A že těch ohňostrojů bylo. Líbily se nám ty různě barevné obrazce a jejich kombinace. V oblibě jsem měla také raketu se světlicí, která byla tichá a po vystřelení se dlouho a pomalu snášelo bílé světýlko na padáčku, který jsem pak druhý den hledala, když ji táta vystřelil na zahradě u nás na chatě. To bylo radosti, když jsem ho našla.
O půlnoci v Praze s námi pozorovala ohňostroj naše ovčanda. Vždy se vyložila do okna a pozorovala dění. Koukala, čmuchala, nasávala, ale po chvíli ji to přestalo bavit a lehla si doprostřed pokoje, stočila se do klubíčka a po chvíli usnula. později se natáhla jak široká, tak dlouhá, ale to už nerušeně spala. Jenže to byla právě jedna z těch výjimek. Ona byla taková nátura. Že jí tyhle věci neděsily. Nikdy s nimi neměla špatnou zkušenost, naopak ji zajímaly a probouzely v ní zvědavost. Začalo to u prskavek na vánočním stromečku, kdy zkoušela jejich jiskřičky chytat do tlamy. A když jsme si zapálili menší rachejtli a ta nám začala venku lítat po zemi, tak poskakovala jak kotě, co honí klubíčko a snažila se ji přimáčknout k zemi a když jí vlítla pod nohy, tak jen koukala, co že se to děje. Ale ne každý pes je takový. Prostě jsme měli v tomhle štěstí, že to takto prožívala s námi. Bez stresu a nepříjemných zážitků.
Tehdy mě nenapadlo, co to může způsobit některým zvířatům. Ať už domácím mazlíčkům, chovným zvířatům a těm žijících ve volné přírodě. Nevzpomínám si, že by se o tom v 90. letech nějak mluvilo. Vlastně si nevzpomínám na žádnou negativní zprávu ohledně zvířete v souvislosti s ohňostrojem. Ale spíše jsem se o to nezajímala, tyto informace nevyhledávala. Při koukání na ohňostroj z okna jsem občas viděla prolétnout ptáka. Toto jsou mé vzpomínky z dětství.
Ty chvíle, kdy rodina v poklidu oslavovala nový rok a sledovala ohňostroj s pár rachejtlemi trvající jen několik minut, se již nevrátí.
Dnešní pohled na ohňostroje
V posledních letech se poukazuje na to, co to způsobuje a když jsem měli ještě malé dítě, které se jeden rok strašně bálo těch ran, začala jsem se na to dívat jinak. Dětem se světýlka sice líbí, ale já dospěla k tomu, že to k životu nepotřebuju. Nemusím to mít a klidně se toho vzdám. Když je to za takovou cenu, tak by mě to ani netěšilo. Jen je to vzpomínka na dětství, rodiče, když jsme se po Vánocích chystali na Silvestra, k čemuž patřily i ty rachejtle a ohňostroj. A pak ta vůně vypálených rachejtlí, která se linula zvenku a pronikla až k nám do bytu. Ale vzpomínky vybledly a překryly je pocity vzteku z bezohlednosti, sobectví, ironie a sarkasmu.
Jak u nás
Bylo to znát. Minulé roky jsem nevěděla, kam se podívat dřív. Pozorovali jsme ohňostroje na horizontu v dáli nad domky a kochali se. Ale letos to bylo jiné. Spíše číhaní, kde co vyletí. Až trochu smutné. Ale z jednoho místa se ohňostroje vystřelují každý rok. I kdyby na chleba nebylo. Trvají poměrně dlouho a jsou bohaté na různé barevné efekty. Tak jsem chvíli koukala tím směrem a pak si šla dát raději chlebíček. Co z toho. Když vím, že pro zvířata to žádná radost není a následky jsou fatální. Vypálili jsem s dětmi jen pár včelek a čmeláků na naší zahradě, zapálili prskavky a šli zas do tepla.
Budoucí roky
Řešení, smíření a kompromis vedoucí ke spokojenosti obou stran se v této záležitosti asi nenajde nikdy. Ale když se lidi nedokážou domluvit, vyslyšet slušné žádosti a prosby, akceptovat nějaká opatření a pravidla, dopadne to nakonec opravdu plošným zákazem. A víte co? Mně to vadit nebude.
Zdroje:
