Článek
Silvestr. Den, kdy se ve vzduchu mísí vůně šampusu, přepáleného řízku a… pejskařského rozhořčení. Než odbije půlnoc, internet se promění v duchovní fórum „Utrpení svatého Čokla“, kde se sbírají lajky za každé drama s psí duší postiženou petardou na horizontu.
Pejskaři jsou v tu chvíli jako vánoční stromky — blikají varovnými statusy: „Prosím, nemyslete jen na sebe!“ A člověk si říká: To je zajímavý, já myslel, že když celý rok poslouchám nonstop štěkání ze dvora, už jsem si odpracoval dost na karmickej kredit.
Jasně, psi se bojí ohňostrojů. Chápu. Ale stejně tak se lidi bojí psů, kteří po nich celý rok štěkají přes plot jako šílení strážci brány Mordoru. A přesto nikdo neříká: „Myslete na naše sousedy, když si pořizujete malého čtyřnohého poplašňáka.“
Silvestr se ale pro pejskaře mění v celonárodní referendum o tom, jestli je člověk necitlivé monstrum. „To fakt potřebujete bouchat?“ ptají se dramaticky, jako by ohňostroje byly tajným rituálem destrukce všeho živého. Přitom většina lidí jen zapálí rachejtli, vyjekne „ty jo, to byla pecka“ a jde si pro další chlebíček.
A samozřejmě nesmíme zapomenout na hlášku roku: „Jsou i jiné způsoby, jak slavit!“ Ano, třeba sedět doma v přítmí, poslouchat, jak pes funí do deky, a čekat, až okolní svět dodělá tu otravnou věc, které se říká radost.
Ale upřímně – nikdo nechce zraňovat psy. Většina lidí by klidně omezila ohňostroje, jen kdyby pejskaři během roku omezili… no, většinu toho psího soundtracku. Vztahy jsou o kompromisu, ne?
Takže pejskaři: my vám celý rok trpělivě posloucháme štěkot, vytahujeme si sáčky z keřů, kde jste je zapomněli, a uhýbáme před vašimi čtyřnohými torpédy na volno. Vy to jednou za rok vydržíte s rachejtlí.
A pak si společně připijeme — vy na to, že pes přežil, my na to, že přežili naši nervy. A svět bude zas na chvíli v rovnováze.
