Článek
Tyto hromádky, spíše hromady, protože jsou opravdu velké oproti těm psím, patří zase těm, z jejichž hřbetu je prý nejkrásnější pohled na svět. Tedy koním. Předesílám, že proti těmto zvířatům nejsem nijak zaujatá. Jsou to majestátní zvířata. Dokážou dát lásku, zpříjemnit společnost, uzdravovat duši. Jen já z nich mám respekt. A ne úplně jim věřím. Myslím si, že stačí málo a polekají se tak, že mohou způsobit škodu nejen na majetku, ale i na zdraví a někdy i životě člověka.
Pokud vidím, že jede povětšinou parta na těchto zvířatech krajinou, raději jim ustupuji a dívám se z povzdálí. Nebo když na ně koukám do ohrady, tak ze vzdálenosti jednoho metru, protože když se k nim přiblížím, odvracejí se. Tedy oni nevěří mně a já zase jim. Mám raději psy. Tedy mám je ráda. A to hodně. Několikrát jsem šla i do rizika a jala se hladit i psa, který na mě vrčel. Jako pošťačka jsem si ochočila z 98 % psy, co jsem mívala na rajoně. A vždy se na ně těšila při pochůzkách, jak je pomuchlám (alespoň něco, nač se bylo těšit).
Když se procházím tady u nás ve městě, je nutné se dívat pod nohy. Na chodnících, na cyklostezce, na travnatých ostrůvcích, na louce a dokonce i v lese. Tam asi nejvíc. Ale těm, co neuklízí výtvory po svých psích miláčcích však hrozí pokuty, které se mohou pohybovat v desítkách tisíc korun. Jde totiž o přestupek proti veřejnému pořádku a strážník může na místě udělit blokovou pokutu tomu, kdo venčí psa a přistihne ho, že po něm neuklidil, až do výše deset tisíc korun. A ve správním řízení se může i zvýšit dokonce až na sto tisíc korun, což je částka maximální.
A jak je to v případě koní? Když při projížďce je jejich vznešený klapot doprovázen i vypadáváním výtvorů z jejich útrob a zanechání na místě, protože jezdec nijak nevnímá, co se děje vzadu, jede a vychutnává si ten krásný pohled na svět, vstříc dálkám, neohlíží se. Anebo nechce. Protože tuší, že občas „něco“ spadne. Však „ono se to nějak vstřebá“. Jak se kolikrát dočtu. To když se někdo osmělí a vedle špatného parkování dá na sociální síť i foto koňského lejna většinou umístěného uprostřed chodníku, anebo na silnici. A čeká, že lid rozhořčeně onu skutečnost náležitě odsoudí. Ale jaké je to překvapení, že se povětšinou ono kýženě pohoršení nekoná a posléze převažují reakce ve stylu „vy s tím naděláte“, „vždyť jsme na vesnici“ (kde jsou ovšem chodníky, silnice a travnaté plochy) a dozvím se i to, jak jsou koňské kobližky užitečné na rozdíl od těch psích a že aspoň nesmrdí a po pár dnech se rozpijí deštěm a zmizí. A mezi tím vším se dává doporučení, ať si je lidi běží posbírat a dají na záhon. Což s tím psím opravdu udělat nelze.
Nedávno, tj. na konci listopadu loňského roku, u nás byla „koňská sešlost“. Přesně sedm koní bylo uvázáno v podvečerních hodinách u klandru vedle restauračního zařízení. Chodník i silnice byly po jejich návštěvě plné bobků, které se rozjezdily, lidé ráno ve tmě neviděli, že tam jsou a šlápli do nich a tak si je nanesli i do auta. Pár dní potom jsem šla opět kolem a slyšela, jak pán nadává, když nasedal do auta, jaký je to smrad a já na něj, že lidi přece psali, že koňské bobky nesmrdí.
Je to přes dva měsíce a pozůstatky v podobě zbytků se stébly tam stále jsou (viz foto). Jako z kompostu. Mezitím několikrát pršelo, nasněžilo, byla obleva. Sice se to už nepřilepí na botu, ale chodník je zničený. Zůstala tam připomínka bezohlednosti a arogance. Ale ne těch koní.
Chodník po dvou měsících od koňské návštěvy.
Přitom v jiných zemí je toto ošetřeno a to velmi precizně. Jak jsem se dozvěděla od jedné diskutující, v Texasu při každé akci, včetně průvodu v Houstonu i v mnoha jiných městech, mají zapřažení koně pod zadkem jisté ústrojí tj. dva klacky a natažené plátno, které kobližky chytá. A k tomu má každá skupina několik sběračů, kteří jdou a sbírají je, mají kolečka, do kterých je hází a pak je darují zahradníkům.
Jsou i koňáci, co se pro ně po projížďce vrátí. Nebo odklidí aspoň do škarpy. Anebo mají na trase, kudy jezdí, poschovávané kyblíky a lopatky. Je to tedy jako u pejskařů. Někteří jsou slušní, jiní holt ne.
Takže si sáhněte do svědomí, vy koňáci, zda na veřejných prostranstvích poctivě uklízíte po svých koních, jak konkrétně řešíte tento problém, když jste na něj upozorněni, nebo si snad myslíte, že výtvory vašich společníků jsou snad něco vzácného, exkluzivního a vítaného, na co se lidi jen třesou, aby si mohli sebrat a dát na záhon? Já tedy k takovým nadšencům rozhodně nepatřím.
