Článek
Princezna se zlatou hvězdou (1959) režiséra Martina Friče je jedna z pohádek mého dětství. Měla jsem ji na VHS ještě s dalšími pohádkami nejen hranými, ale i animovanými. Občas jsem si hrála doma na kino, a to pak nastalo dilema: zvolit, co se bude promítat. Maminka mi pak vybrané pustila na videu. Zastávala tak roli promítačky, uvaděčky, trhačky lístků i svačinářky. Mezi dalšími, z čeho jsem vybírala, byl namátkou Třetí princ (1982), Byl jednou jeden král (1954), později i verze se slovenskými herci Sůl nad zlato (1982), samozřejmě Tři oříšky pro Popelku (1973) a další, co se nám podařilo sehnat, nahrát v televizi nebo vypůjčit. Mezi filmy nechyběl ani Vinnetou a z animovaných Tom a Jerry.
Agitka? Nenávist?
Opravdu nechápu, jak v tomto někdo může vidět něco jiného než pohádku pro děti. Anebo to spíše usilovně a cíleně hledat a pak psát takovéto závěry. Konkrétně tato pohádka byla dle původní předlohy Boženy Němcové a Pavola Dobšinského dokonce s incestním motivem, kdy si princeznu chtěl vzít vlastní otec. Bratři Grimmové se s tím také nemazali a v jejich verzi jde princezně o život stejně jako Sněhurce, protože svému otci sdělila, že ho má ráda jako sůl. To ho rozlítilo, a tak ji měl čekat stejný osud jako již zmíněnou Sněhurku. A toto filmoví tvůrci zcela vytěsnili, změnili koncept a natočili tak laskavou pohádku s písněmi a verši, na něž mě upozornil táta, protože jsem je nějak výrazněji nevnímala. Snažila jsem se je sledovat na začátku, ale vydrželo mi to tak do půlky pohádky, a to když se princezna Lada ocitne na zámku prince Radovana. Pak už jsem sledovala nové prostředí hradu, krásné šaty princezen, kuchyň a princezninu snahu v ní být kuchaři k ruce a moc toho nezvrtat. Její myší kožíšek ji skryl dokonale a pak, když se ukázala v bílých šatech na plese, naprosto nádherná, byla jsem úplně u vytržení, jak byla krásná.
V té době se panu Zímovi narodila dcera a zrovna v této scéně, kdy spolu zpívají v zahradě a vyměnují si prstýnky, byl totálně pod obraz, protože ji celou noc zapíjel a maskérky pak ráno měly co dělat, aby ony následky skryly. Paní Kyselková původně v pohádce hrát neměla. Role byla přisouzena Evě Klepáčové, ale protože byla v pokročilém stádiu těhotenství, nemohla tuto roli ztvárnit. Já si již ani nedokážu představit, že by princeznu Ladu hrál někdo jiný. Asi tak jako Popelku s tváří Libušky Šafránkové, namísto Jany Preissové.
Takové hezké vzpomínky na tyto pohádky mám. Ráda jsem je sledovala. Představovala si, že já jsem ta princezna a prožívala ony příběhy. A pan Ziegler přijde s takovýmto názorem. Nechápu. Rodiče mi ji pouštěli a žádný ideologický vliv mi s ní nikdo neaplikoval. To, co dle pár jedinců mají postavy a děj představovat, je jen v jejich hlavách. Jenže kámen úrazu je, že tyto názory mohou prezentovat ve veřejném prostoru a dnes již i online formou, kde se mohou šířit velice rychle. Dříve by dostal v hospodě pár po čuni a bylo by vyřízené.
Když zloduch, tak i herec zloduch
To, že si někteří pana Růžka s rolí spojovali, není nic neobvyklého. To se stává i dnes. Představitele Brůny Jaromíra Crhy se také báli. Anebo krejčího v podání Milana Karpíška z filmu Černá punčocha (1986). Oba herci se s tímto pak potýkali a vytrpěli své. To je však úděl herců. Někdy i smutný. Ale i záporná role je důležitá a stane se díky famóznímu hereckému výkonu nesmrtelnou. Ale ti lidé, co roli vzali vážně, se z toho dostanou, uvědomí si to a nakonec přijdou k rozumu. Ale lidé typu pana Zieglera …? Ve svém článku se i takovým lidem diví a jsou pro něj k politování, když nedokáží toto odlišit a dokonce jsou pro něj primitivové. Ale k politování je spíše on. A to druhé, co zmiňuje, také. Společně s podobně smýšlejícími. Doufám, že jich moc není. A nebude.
I přesto tuším, že jde jen o provokaci a jedinou účinnou obranou proti ní je pod jeho článkem nediskutovat, neklikat a hlavně nesdílet tento jeho blábol a schizoidní snahu pošpinit filmové klenoty naší české kinematografie.
