Článek
Tak jsme dočetli se synkem knihu Babička drsňačka. Tedy já četla, syn poslouchal. I když už číst umí a já ji koupila i proto, aby si čtení procvičoval, ale chtěl poslouchat, aby však bylo tréninku čtení učiněno v rámci možností zadost, četl alespoň nadpisy, a poté mé čtení dalších kapitol odstartovával: „Můžeš.“
Knihu četla ve škole družinářka, když byl v první třídě. Jenže do družiny chodil nepravidelně, tudíž mu některé kapitoly utekly. A právě, že se o ní zmiňoval, tak jsem si řekla, že mu ji seženu.
Popis knihy
Na obalu knihy je psáno, že je to Nejzábavnější kniha Davida Walliamse, označovaného za nového Roalda Dahla.
Družinářka ji také hodnotila kladně, takže synovy zmínky, označení bestseller, recenze obsahující plné počty hvězd a na přebalu knihy obrázek s čipernou stařenkou a kluka po jejím boku sahající k jejímu pasu, oba se škraboškou a pytlem lupu na zádech dávalo příslib, že to bude dobrodružný a zábavný příběh - to vše mě naplňovalo jistotou, že s touto knihou nemohu šlápnout vedle.
Jenže hned první kapitola mě doslova otrávila. V ní se seznamujeme s ústředními aktéry příběhu. Jedenáctiletým Benem, jeho rodiči a babičkou, která ho oslovuje Beníku, což ho děsně štve. Bena jeho rodiče každý pátek odkládají k babičce, aby ho hlídala, protože mají důležitější program - jezdí na živá vystoupení Tanec s hvězdami, což je u nás něco jako Stardance, tedy různé celebrity tančící v páru s profesionálními tanečníky. Rodiče tuto soutěž jednoduše „žerou“ a nenechají si ji ujít ani za nic! Jeho matka je manikérka, která pracuje ještě s jednou paní v místním salonu, kam ovšem moc zákaznic nechodí, takže si většinu pracovní doby upravují nehty navzájem. Otec pracuje v místním supermarketu jako ostraha. Babička je osamělá a má již své vrtochy a zavedené zvyky. Svého vnuka však miluje nejvíc na světě, jenže jemu připadá nudná a vůbec se mu k ní nechce. Nejvíce smutné je to, jak o ní smýšlí on a jeho rodiče, kdy ani nejdou dál, jen ho vypustí z auta a honem, aby už byli pryč, což starou paní mrzí. Nikdy jí ani nezavolají, aby se třeba jen zeptali, zda něco nepotřebuje nebo si jen tak popovídali, jak se má. Takže z postav a hlavně z jejich charakterů jsem byla znechucená a vůbec se mi nechtělo číst dál. Dala jsem tedy ještě druhou kapitolu a ta mě dorazila úplně. Popis babičky z pohledu Bena, hlavně jejích fyzických handicapů a nedostatků.
Takže jsem knihu na nějaký čas odložila a musela se přemlouvat, abych ji zas začala číst. „To se rozjede,“ říkala družinářka. „Jo?“ opáčila jsem jí s nadějí. Tak když to říkala, tak jsem knize dala po nějaké době šanci. A dočetla se, že ani jeden Benův rodič neumí vařit, takže připravují hotová jídla z mrazáku, která propíchají vidličkou a na tři minuty strčí do mikrovlnky.
Ale v dalších kapitolách se rýsovala šance, že nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. A že babička nebude jen nudná stará paní. Což nebude. A hlavně překvapí svou fyzickou zdatností. Jen je tam jakýsi rozpor v tom, co o sobě Benovi prozradí činem, kdy neví, že ji Ben sleduje a pak to celé popře. Že to tak není. Tak je, anebo není? Doufala jsem, že na konci se ukáže, že ano. Že dárek, který Ben dostane bude něco, co to potvrdí. A ono tajemství a dobrodružný život bude žít v Benovi dál a bude v něm pokračovat. To by se mi líbilo! A moc!
Klady: děti se asi pobaví, je to spíše pro starší děti, jsou okamžiky, kdy jste napjatí, jak struna, poučení, že nemáte lidi odsuzovat na základě prvních dojmů, nabádá k toleranci a soucitu, máte tak možnost otevřít téma, které je nevyhnutelnou součástí života
Zápory: nepříliš vysoké ambice něco dokázat (povolání rodičů), spíše nucení do něčeho, co vám není vlastní, abyste splnili sen rodičů, překvapí vás mluvení o holkách, kdy se máma zeptá svého syna na Playboy a pokud nemáte knihu přečtenou předem, dejte pozor, abyste místo „do prdele“ četli „sakra“ (str. 176), což se mi povedlo
Shrnutí: Takže já bych dala hvězdičku jen jednu za napětí, které jsme se synkem v jednu chvíli měli a kdy mě pobízel: „Tak čti, čti dál!“ Ale pak přišla jedna ťafka a na konci druhá. To jsem ani nedokázala číst, i když jsem to tak nějak vycítila, co se stane, ale stejně mě to poněkud vzalo, protože…když máte osobní zkušenost z rodiny s vaším nejbližším…nechtěla jsem o tom mluvit a nechtěla jsem, aby mě syn viděl takhle smutnou, brečící, ale promluvili jsme si o tom a já cítila, jakou je mi oporou a jak mě dokázal v dané chvíli podržet, utěšit. Sedmiletý kluk! Knížku ale odkládám nadobro. Asi ji někomu daruji, dám do knihovny či nějaké knihobudky, nebo rovnou poletí do kontejneru na papír.
