Článek
Našla jsem tátu mrtvého. Asi to ani jinak dopadnout nemohlo. Ti vysocí statní pánové, co s ním manipulovali a posléze nesli jeho tělo, už nevím, co říkali, na co se ptali, ale byli spíše odměření, dělali, co byla jejich práce. Ale když jeho sestra, moje teta, začala pronášet modlitbu, nechali všeho, narovnali se, spojili ruce před sebou a dívali se dolů, počkali až do konce, kdy její modlitba ustane. Poté, co ho vynášeli, ještě řekla, jestli by ho pohoupali, ale na to již nereagovali.
Máma ležela na nemocniční posteli, nějak více bezvládně, byla jsem si téměř jistá, že zemřela. Zavolala jsem sestru, která poté pronesla: „Paní asi umřela.“ Jenže bylo pořád cítit teplo jejího těla. Vzala jsem ji za ruku a vnímala tu pevnou jemnost její dlaně, kterou jsem tolikrát v dětství, dospívání i v rané dospělosti potřebovala cítit a věděla, že teď ji cítím naposled. Kdyby mi v té chvíli někdo řekl, že ji zase jednou ucítím, jak bych mu to mohla věřit? Ty listiny, kde se píše, že je opravdu konec, datumy a důvod jsem již neměla sílu podepsat. Musela teta.
Paní v pohřební službě měla laskavé oči. Hlavně ta oční víčka, jimiž dávala najevo porozumění. Při loučení mi ruku nepodala, ale nabídla. Dlaní vzhůru a toto podání ruky se mi vrylo do paměti a vždy, když si na něj vzpomenu, vím, že takto jedná člověk, co má srdce. Skutečně paní na svém místě, byla empatická.
Když jsem vyřizovala v jiné pohřební službě pohřeb táty, paní potřebovala vědět určité náležitosti. Ptala se a zapisovala. Když přišlo na mašli, rozbrečela jsem se už naplno. Naproti opodál byla krabička kapesníků, které mi nenabídla. Potřebovala prostě vědět, jakou podobu bude mít ta mašle a další věci, byla slušná.
Víte, že písně, jež vyberete, aby hrály na pohřbu, už s ním budete mít navždy spojené? Tátovi jsem vybrala čtyři, které měl rád, hlavně jejich interprety a i ho trochu vystihovaly. Byly to písně:
Ready Kirken - Černý brejle
Lucie Bílá - Desatero
Freddie Mercury - Living on my own
Petr Hapka & Jana Kirschner - Bude mi lehká zem
To pro mě již navždy budou ty písně, které hrály tátovi na pohřbu.
Ve chvíli, kdy jsme přicházeli k obřadní síni, byla ještě možnost vidět ho v rakvi. Já jsem se rozhodla, že ano. Ale jen proto, abych viděla, zda mu dali vše, co jsem mu připravila. Oblečení, věci. Jen proto. Když jsme vcházeli do oné místnosti, myslela jsem, že je ještě možnost si to rozmyslet, ale ne, byl hned po straně, za plexisklovou zábranou.
Byl upravený. Měl vše, co jsem mu dala. Vypadal mnohem lépe, než když ležel sesutý z postele na zemi v pokoji. Jen vstát. Ale věděla jsem, že je mrtvý. Ale nevypadal tak. Jakoby jen spal. Ale věděla jsem, že je po pitvě a tedy žádný omyl to být nemůže.
Když jsme vycházeli a ušli pár kroků, zastavil nás pán. Já šla vepředu. Takže ona pro mě neskutečně krutá nabídka po té, co jsem pár vteřin předtím viděla mrtvého tátu, zastihla mě. Zeptal se, zda bych nechtěla udělat fotky z následného pohřbu a doslova mi strčil před oči ukázky své práce - fotky rakví s věnci. Moje „Ne!“ obsahovalo vše. Tu bolest, tu netaknost vůči mně, tu lhostejnost z jeho strany, s jakou se stará jen o svůj výdělek, aniž by se zamyslel, jestli je to v danou chvíli vhodné. Ustoupil o krok dozadu a spíše se mi zdálo, že ho má reakce zaskočila, ale zřejmě pochopil, že tady se opravdu netrefil.
Nevím, co lidi vede k tomu, že si nechávají fotit pohřby. Vím, že se to dělá. Ale já osobně to nechápu.
Pohřeb byl opravdu podařený. Pokud to tak lze vůbec popsat. Myslím tím, že to bylo opravdu důstojné rozloučení. Příbuzní. Jeho dlouholetí přátelé už ze školy. Jeho staří kamarádi z první práce v Drupolu. Přijeli i jeho kamarádi pošťáci svými modrožlutými auty. Na chvíli se zastavili v tom shonu, aby se rozloučili se svým kolegou. Ano. Vydařený. Až tak, že mi bylo i líto, že jsem ho neuspořádala i mamince. Ale v naší rodině se pohřby nedělaly. Vydařený. Ale fotky z něj mít opravdu nemusím.
Notářská kancelář v obou případech stejná. To je pro mě taková nepochopitelná instituce. Na spoustu záležitostí máme státní úředníky. Platíme různé poplatky. Daně. Ale na dědická řízení máme notáře, kterým dáváme odměnu. Profitují tak na majetku lidí, se kterými neměli co dočinění. Jejich povýšený úřední tón začínal slovy: „Sešli jsme se zde…“ a přitom jsem tam byla jen ona a já. A pak dostanou odměnu z dědictví a přitom si účtují i papír, na němž vám zasílají korespondenci.
Po odchodu z oné kanceláře jsem si říkala, že sem už nikdy nevkročím. Už mi ani nemá kdo umřít. A doufám, že to tak bude, protože se něco událo.V té době jsem byla přesvědčená, že pevnou jemnost máminy dlaně již nikdy neucítím…ale uběhlo pár let a cítím ji zas…
Jen bych chtěla vyslat vzkaz těm lidem: U některých z vás to chce opravdu pořádnou porci lidskosti. O něco více, než v jiných povoláních. Myslete na to.
A těm, kteří ji měli: Děkuji vám!
