Článek
Také jsem to zažila. Do mateřské školky jsem chodila v roce 1986 - 1989. Já jedla téměř vše, byla jsem při chuti, protože maminka mi dala dobrý základ a hlavně vařila moc dobře. Jen jsem neměla ráda sladká jídla. A třeba na koprové či křenové omáčce jsem si také zrovna nepochutnala. Někdo prostě určitá jídla nejí, nechutnají mu, preferují jiné chutě, anebo mohou mít na některé potraviny alergii. Takže když byly ve školce k obědu ovocné knedlíky, rýžový nákyp, žemlovka nebo nudle s mákem, tak to pro mě bylo hotové neštěstí. Nejhorší však byly šišky se strouhankou. Pamatuji si, že jsem zbyla v jídelně poslední. Ony byly tak strašně suché. Říkala jsem si, že až to do sebe nasoukám, tak si dám za odměnu čaj, který byl naopak moc dobrý, že si ho vypiju, až to celé sním. Ale musela jsem s ním zapíjet každé sousto, to jinak nešlo a pak už mi zbylo čaje skoro na dně a já toho měla ještě na talíři haldu. Po nějaké době jsem začala i kašlat až se mě kuchařce zželelo a řekla ať už jí to donesu. Vděčně a s úlevou jsem poslechla a tím byl konec utrpení. Jinou holčičku zas nutily do masa, až měla celu pusu napěchovanou, nepolykala ho a snažila se vše rozkousat. Můj kamarád se i vzepřel a říkal, že je to tlustý. Ale to učitelky nezajímalo. A ty horší už byly pověstné škraloupy v mléce a kakau byly, ale ty zas jeden kluk doslova zbožňoval, takže nastavil ruku a my ostatní po tom, co jsme je z mléčného nápoje vylovili, mu je odevzdali a on je slupl všechny najednou.
I na základní škole
Pamatuji dozor u velkého kbelíku a vracení zpět, ale to bylo spíše sporadické. Vyhazovat zbytky se mohlo, sic někdy až na další pokus, ale šlo to. Co mi nejvíc vadilo byly našedlé místy až černé brambory polité divně páchnoucí žlutou vodičkou a když k nim byly zelené fazolky v nějaké už od pohledu nevábné omáčce, kterou snad uklohnil sám Belzebub, byla jsem ten den o hladu. K dobrým vzpomínkám však patří výtečná dětská káva, kterou jsem už jinde nezažila. Myslela jsem, že šlo o Meltu, ale když jsem ji doma zkusila, nebylo to ono a pak perník, který jsem také zkoušela napodobit, ale dosud se mi to povedlo pouze v podobě kefírové buchty, do níž jsem přidala perníkové koření. Jinak celkově jídla na základce nevalné, že mě máma raději odhlásila a já od čtvrté třídy chodila na oběd k dědovi, který mě i vyzvedával. A že děda vařil jako král!
Na střední
Tam jsem jedla téměř vše. I to, co jiní nejedli. Třeba jednou byl boršč, ten jsem si šla i přidat a paní kuchařka smutná, že to nikdo nechce. Maso zbývávalo ve velkém, možná právě za to mohly zážitky ze školky, ale zas dobře pro mého psa, kdy jsem si pěkně počkala s igelitovým pytlíkem u velkého kbelíku, kam vyhazovalo nedojedené jídlo, aby mi maso hodily do něj, místo tam, tak aspoň pár jich nepřišlo na zmar. Načernalé brambory se žlutou vodičkou se opakoval i tady. Myslím, že ty brambory už byly nahnilé vlivem špatného nebo dlouhodobého skladování, nebo nevím, jak jinak si vysvětlit tu černou, někdy ještě zelenou, kdy byly naopak nedozrálé. Tím chci poukázat i na to, že potraviny mohly být i závadné. Ta žlutá vodička asi mělo být máslo, což nechápu, že to tak páchlo, přitom rozehřáté máslo je něco tak lahodného, co povznese pokrm do chuťových výšin, ale zde to vytvořilo v kombinaci s nekvalitními bramborami takový bléhnus, na který skutečně do smrti nezapomenu.
Proč nutit?
Opravdu dodnes nechápu od učitelek to nucení dětí do jídla s tím, že musí sníst úplně všechno, jinak nesmí od stolu, jít si hrát, dokud nebude prázdný talíř. Nebraly v potaz preference chutí i možnou alergii na nějakou potravinu ani následky z toho plynoucí do budoucna. Ale přece z jejich peněz to nebylo. Bylo v tom tedy snad nějaké vyšší nařízení, že nesmí nic zůstávat? Nebo nebylo řešeno následné likvidování zbytků? Moc by mě zajímal ten důvod, proč to některé dělaly. Hlavně tedy učitelky z doby komunismu a hluboké normalizace. Nutily i tak, že se děti kolikrát pozvracely. Cpaly to do nich jak do husích krků. Zažily snad chudobu? Nebo válku, přímo ony, nebo jejich příbuzní. Byly v dětství vedeny, že jídlem se neplýtvá a přebraly si to až takto? Možná se i dnes najdou takové, co na tomto striktně trvají. Ale již je v tomto osvěta. Avšak ještě po roce 2000 se toto stávalo, že byly děti v mateřských školkách učitelkami do jídla nuceny.
Například v článku Nutit nebo ne? pro Společnost pro výživu z r. 2005 od Mgr. Marie Marxtové, která toho času pracovala v mateřské školce na Praze 2, popsala zážitek z r. 2004:
Loni při zápise nových dětí do mateřské školy přišla k zápisu s dítětem jedna maminka, která navštěvovala v devadesátých letech školku, kde nyní pracuji, a při prohlídce mateřské školy jsme zašly i do jídelny kde zavzpomínala: „Na tuto místnost si dobře pamatuji. Nenáviděla jsem to tady a každý den jsem se bála jídla ve školce. Musí děti ještě dnes vše sníst? Dokrmujete je?“
Zavzpomínaly jsme na běžné praktiky a na příkazy paní učitelek – děti musely být v jídelně zcela potichu a jídlo sníst v co nejkratší době. Věty a nařízení, které děti velice často slýchaly, nesnášely je a často jim zůstanou uchována v paměti na celý život: lžíce do jedné ruky, talíř do druhé, musíš to sníst, dojedl jsi, tak si dej ruce za záda. O tom, že by si děti mohly zvolit velikost porce, nedostat nějaké jídlo na talíř nebo vůbec jídlo nedostat a zaměnit je jiným, nebyla ani řeč.
Léta běžela, zdálo by se, že sametová revoluce změnila i praktiky v mateřských školách, ale zdaleka ne ve všech se situace změnila. Stává se mi ještě dnes, že přijde maminka k nám do školky a prosí mě o přijetí dítěte do naší školky s tím, že tam kam její dítě dochází, dítě do jídla nutí a dítě si z tohoto důvodu nemůže na školku zvyknout a adaptovat se. Při přijetí takového dítěte do školky trvá velice dlouho, než získá ke škole důvěru a začne normálně jíst.
V jiném článku Nechutenství u dětí předškolního věku pro Řízení školy z r. 2013 píše:
Problémy s jídlem dětí měli prarodiče a mají je i dnešní rodiče. Doba, kdy děti byly striktně nuceny do jídla v rodinách, ale také v mateřských školách, je již dávno za námi. Dnešní
benevolentní přístup některých rodičů k pestrosti jídla dětí pravděpodobně pramení z jejich vlastního dětství. Několikrát jsem se ve své praxi setkala s názorem rodiče, že on musel vždy vše sníst a bylo to pro něho traumatizující, proto to nebude a nechce způsobovat vlastním dětem.
Když jsem se na toto ptala své příbuzné, která pracovala v mateřské školce a nyní je již v důchodu, řekla mi k tomu toto:
„To je a vždycky bylo spíš věcí konkrétní učitelky. Nutit děti do jídla za každou cenu nebylo nikdy správně.“
Ostatně Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání (RVP PV), který byl zaveden v rámci kurikulární reformy v České republice, jež začala v roce 2005, však jasně v bodě 7.2 Životospráva ustanovuje, že:
Dětem je poskytována plnohodnotná a vyvážená strava (dle předpisu). Je zachována vhodná skladba jídelníčku, dodržována zdravá technologie přípravy pokrmů a nápojů, děti mají stále k dispozici ve třídě dostatek tekutin a mezi jednotlivými podávanými pokrmy jsou dodržovány vhodné intervaly. Je nepřípustné násilně nutit děti do jídla.
Osobní zkušenosti z nedávné doby
Měla jsem možnost vidět, jak se nyní v jedné mateřské školce přistupuje k dětem a jejich stravování a jak se nakládá s nedojedeným jídlem:
Učitelky děti do jídla nenutí, jen třeba pošlou zpět, když někdo vůbec neochutná a rovnou by chtěl vyhodit plný talíř polévky, tak aby alespoň pár lžic snědl. Při výdeji si ty starší mohou říct, kolik chtějí přílohy, nebo zda některou položku z pokrmu chtějí či ne. Mohou si přijít přidat a co nesní, vyklopit do připraveného kbelíku. Při tom vyhozeném množství jsme si kolikrát s učitelkami říkaly, že tolik škody, někdy celé porce. Ale myslím si, že i tak je to lepší, než děti tvrdě nutit.
Nejlépe vzájemně spolupracovat
Mezi učitelkami a rodiči by měla panovat spolupráce. Děti by měly základy správných stravovacích návyků z rodiny, vědět, že jídlo je k pevnému zdraví a životu potřeba, ale že jsou jídla, které mu nemusí chutnat a nemusí je jíst, ale pokud něco nezná, alespoň ochutnat. Učitelky tak na to mohou navázat, ale mnohdy to nelze, protože dítě se třeba dosud nezvládne samo najíst, používat příbor a neumí čistě a správně stolovat. Je pak na učitelce, aby nastolila určitou kulturu stolování a zpříjemnila jim pomocí vhodné motivace jejich přístup ke stravování. Pokud má dítě intoleranci na určité potraviny či zatím jen podezření, učitelky o tom informovat. To, že nejí třeba proto, že je lidově řečeno zmlsané a prostě nechce, je v tom zarputilé i přes veškerou snahu, bude mít hlad, nic jiného nedostane a bude muset počkat až domu, anebo na svačinu pokud je ve školce déle.
Anketa
Zdroje:
osobní zkušenosti
