Článek
Existují koncerty, které si pamatujeme podle písní. A pak jsou takové, které si pamatujeme podle pocitu či energie. Vánoční koncert Václava Noida Bárty v Divadle Hybernia patřil pro mě jednoznačně k těm druhým. K večerům, kdy stačí být přítomen.
Jsou koncerty, které nejsou jen kulturní událostí. Takovým byl i filmový vánoční koncert Václava Noida Bárty v Divadle Hybernia 16. prosince. Večer, který byl beznadějně vyprodán – a přesto působil, jako by se v něm našlo místo pro každého.
Na jevišti stál letošní Český slavík, ale především člověk. Člověk, který dokáže hudbou vytvářet prostor, kde se lidé nemusí předvádět, ale mohou být zcela autentičtí. Doprovázel ho laskavý orchestr Tremolo ze ZUŠ v Třemošné pod vedením jeho bratrance dirigenta Dalibora Bárty a skupina BekBek Clan. Spojení profesionální zkušenosti, mladistvé energie a radosti ze společné tvorby bylo cítit v každém tónu.
Koncert nabídl překvapivou žánrovou pestrost, úctu k hudební historii i příjemnou lehkost. Nebyl to jen sled skladeb, ale živý organismus – proud, ve kterém se jednotlivci přirozeně stávali součástí celku.
Silným momentem večera bylo vystoupení Noidových dcer ve společné písni. Bylo v něm cosi laskavého, upřímného a pravdivého. Spontánnost, která se nedá natrénovat, jen dovolit. V hledišti bylo cítit, že se dotklo hlubokých míst mnohých z nás.
Hosté večera přirozeně zapadali do celkového ladění. Eliška Bártová svým tanečním doprovodem přinesla pohyb jako jemné zdůraznění hudby, další vrstvu vyprávění beze slov. Michaela Štiková Gemrotová zase obohatila večer svým osobitým projevem. Nic nepůsobilo navíc – každý vstup byl součástí jednoho příběhu.
To, co však zůstávalo nejsilnější, byla atmosféra. Přátelská, spojující, lidská. V době, kdy se tolik mluví o únavě, rozdělení a tlaku na výkon, vytvořil Václav Noid Bárta prostor, kde se mohlo projevit lidství. Kde radost nebyla povinností, ale přirozeným důsledkem setkání. Jeho energie byla vytrvalá a nakažlivá v tom nejlepším slova smyslu.
Českého slavíka nezískal náhodou. Nešlo jen o pěvecký výkon, ale o schopnost nést hodnoty: pokoru, víru a radost. Skrze ně se v divadle rozsvěcoval nový plamen – u lidí, kteří přišli možná unavení, možná zahlcení, a odcházeli o něco lehčí.
Takové koncerty mají hluboký společenský potenciál. Nejsou jen odpočinkem, ale připomenutím toho, že emoce se přenášejí. Že smích a radost mohou být stejně nakažlivé jako strach. A že když si je dovolíme přijmout, můžeme z nich čerpat ještě dlouho poté – na svých vlastních životních cestách.
V Divadle Hybernia se ten večer neodehrál jen koncert. Odehrálo se setkání. A právě ta jsou dnes možná tím největším darem.
Kdy jste se naposledy ocitli v prostoru, který vás nejen potěšil, ale také vás tiše posílil – a co by vám dnes mohlo podobný pocit znovu připomenout?
