Článek
Když se ohlédnu zpátky, ani nevím, kdy se mezi nás začala vkrádat tichá vzdálenost. Ještě před rokem jsem měla pocit, že jsme normální rodina – já, manžel a naše dvě děti.
Naše sedmiletá holčička, která pořád zpívá a tancuje, a roční chlapeček, co mi nespí víc než tři hodiny v kuse. Únava byla všude. Ale láska… ta podle mě taky.
Jenže pak jsem jednoho večera, když usnul na gauči, vzala jeho telefon. Ne proto, že bych mu nedůvěřovala. Spíš jsem chtěla najít fotku, kterou jsme ten den dělali. A našla jsem něco jiného. Zprávy. Dlouhé. Intimní. Plné něhy, kterou jsem už dlouho necítila.
Ten večer jsem seděla na zemi v kuchyni, telefon v ruce, a třásla se tak, že jsem musela položit sklenici vody, aby mi nevypadla. „To ne… prosím, ne,“ opakovala jsem si v duchu, jako by to mohlo něco změnit.
Když se druhý den probudil, zeptala jsem se napřímo. Neměla jsem sílu nic předstírat. Jen jsem ukázala telefon a čekala, co řekne. On zůstal stát, jako kdyby nevěděl, kde je.
„Darino… já… já nevím, co říct,“ vydechl.
Ta věta mě bodla víc než samotná nevěra. Protože odpověď „udělal jsem chybu“ nebo „je mi to líto“ bych ještě zvládla. Ale tohle tápání, ta nejistota… ta bolestně naznačovala, že city má možná někde jinde.
Od té chvíle prosím. A nenávidím se za to
Nechci ho ztratit. To je na tom asi to nejsmutnější. Po všem, co jsem si přečetla, po všem, co vím… stále ho miluju. Stále doufám, že otevře oči a uvidí mě. Uvidí nás. Naši rodinu. To, co jsme společně budovali víc než deset let.
Řekla jsem mu to. A naprosto upřímně, bez hrdosti, bez obrany.
„Prosím tě, neopouštěj mě. Já to zvládnu. My to zvládneme,“ šeptala jsem, zatímco jsem se snažila, aby děti nic neslyšely.
On seděl tiše. Dlouho mlčel. A pak jen:
„Já nevím, Darino… já fakt nevím.“
Ta nejhorší odpověď. Protože nejistota je jako skříňka plná nožů – otevřeš ji a zraní tě všechno, co z ní vypadne.
Každodenní život běží dál, ale já uvnitř stojím
Navenek funguju. Musím. Děti potřebují svačiny, pozornost, pohlazení, bezpečí. Holčička se mě ptala, proč jsem tolik smutná, a já jí jen řekla, že jsem unavená.
Jak vysvětlit sedmiletému dítěti, že svět může prasknout mezi dvěma větami u kuchyňského stolu?
Roční syn mě drží při zemi. Jeho potřeby jsou tak jednoduché, a tak čisté, že si někdy přeju být aspoň na chvíli zase dítětem. Nemyslet. Necítit.
Večer, když oba spí a byt utichne, sedím v obýváku a čekám, jestli přijde domů dřív. Jestli se na mě usměje. Jestli udělá první krok. Jestli vůbec ještě chce být součástí tohoto života. Někdy se v noci vzbudím a potají probrečím hodiny.
V těch chvílích se nenávidím za to, že prosím. Že se bojím být sama. Že mi připadá, že bez něj nezvládnu finančně, psychicky ani rodičovsky existovat. Kdo by to zvládl? Mladší dítě je stále miminko. A já jsem poslední rok jen přežívala.
Stojím na rozcestí, ale neumím jít dál
Mám pocit, že každá druhá žena, kterou potkám, si to prošla. Některé mi říkají „odejdi“, jiné „bojuj“. Ale žádná z nich neví, jaké to je v téhle konkrétní noci, v tomhle konkrétním manželství, s těmito dvěma konkrétními dětmi.
Nevím, jestli ho ztratím. Nevím, jestli se rozhodne odejít. Nevím, jestli se dá zachránit to, co mezi námi kdysi bylo.
Ale vím jedno – dnes večer zase sednu na gauč, přikryju se dekou, dokud děti spí, a budu čekat na zvuk klíče v zámku. A na odpověď, kterou mi stále nedal.
Možná ji nedostanu ani zítra.
Možná nikdy.
Ale pořád doufám.
