Článek
Seděla jsem v kavárně a hypnotizovala displej telefonu. Na hodinách bylo 18:07. Už třicet dva minut neodpověděl. Cítila jsem, jak mým tělem začíná pomalu prostupovat panika.
„Možná mě už nemiluje.“
„Možná si píše s jinou.“
„Možná jsem napsala něco špatně.“
Každá minuta ticha bolela víc a víc. Když konečně přišla zpráva – „Promiň, měl jsem poradu.“ – ucítila jsem obrovskou úlevu. Moje tělo zaplavil hormon štěstí a já zase plula na obláčku lásky.
Ale na jak dlouho? Začalo mi pomalu docházet, že tohle není normální. Byla jsem závislá. Ne na alkoholu, ne na drogách. Ale na lásce a pozornosti.
První láska – dusím ho svou potřebou
Bylo mi dvacet a poprvé jsem byla zamilovaná až po uši. Chtěla jsem s ním trávit každou volnou minutu. Psala jsem mu během přednášek, volala po večerech, chtěla ho mít pořád u sebe. S ním bylo vše o tolik krásnější.
Když se ozval až druhý den, proplakala jsem noc. Věřila jsem, že mě přestává mít rád. Tak jsem mu hned psala dlouhé, vyčítavé zprávy: „Proč neodepisuješ? Dělám vše, co si přeješ a ty na mě kašleš?“
Nakonec ten tlak nevydržel. Řekl, že potřebuje volnost, že se cítí jako ve vězení. Odešel. A já nechápala, proč. Proč? Vždyť jsem ho tak moc milovala.
Druhý vztah – žárlivost jako jed
Později jsem potkala muže, který byl klidný, vyrovnaný. Doufala jsem, že právě on mi dá jistotu, kterou jsem tak zoufale hledala. Jenže ve chvíli, kdy šel s kolegy po práci na pivo, se u mě začala rozjíždět známá lavina zoufalství.
„Co když tam bude nějaká kolegyně?“
„Co když se mu líbí?“
„Co když s ní něco bude mít?“
Představovala jsem si, jak vedle sebe sedí, povídají si. Rozumí si. Stvrzují to dlouhé pohledy do očí a milé úsměvy. Nemohla jsem ty představy zastavit. Nemůžu ho ztratit!
Volala jsem mu. Když nebral telefon, posílala jsem zprávy. Nemohla jsem spát a když se vrátil domů, začaly ze mě lítat výčitky. Chovala jsem se k němu, jako kdyby něco provedl, jako kdyby mě podvedl. Byl zmatený.
Stále mi opakoval, že potřebuje ve vztahu důvěru. Ale já mu ji nedokázala dát. A tak se i tenhle vztah rozpadnul.
Poslední kapka
Nejsilnější lekce přišla s mým posledním partnerem. Byl to muž, se kterým jsem už mluvila o budoucnosti, o dětech, společném domově. Jenže i tady jsem opakovala stejný vzorec.
Ač jsem se snažila, emoce vždy zvítězily a já často zpětně litovala svých reakcí. V určitých chvílích jsem prostě vše viděla černě a tak jasně a nemohla jsem si pomoct.
Pamatuju si, jak jsem jednoho dne stála u dveří a křičela na něj: „To je sakra takový problém najít si volnou minutu a odpovědět mi na zprávu hned?? Já tě miluju, udělám pro tebe všechno, jsi na prvním místě a mě necháváš čekat! Nenávidím to! Nenávidím tvojí nepozornost!“
On tam stál a díval se na mě. Nebyl v něm vztek. Jen únava, rezignace. A možná trocha strachu. Strachu, jestli mu to všechno za to stojí. A tehdy jsem to pochopila. Pokud se nezměním, zůstanu sama.
Co je to emoční závislost?
Emoční závislost znamená, že svou hodnotu, jistotu a klid odvozujeme výhradně od druhého člověka. Partner se stává naším kyslíkem. Bez něj nemůžeme dýchat, s ním se cítíme živí.
Takový vztah ale nemá rovnováhu. Jeden partner dává, kontroluje a vyžaduje, zatímco druhý se cítí spíš jako vězeň než milovaný člověk.
Odkud se bere emoční závislost?
Dětství: Pokud jsme necítili dost lásky a bezpečí, hledáme v dospělosti někoho, kdo nám to doplní.
Nízké sebevědomí: Pokud sami sobě nevěříme, potřebujeme, aby nám partner neustále dokazoval naši hodnotu.
Strach z opuštění: Emočně závislí lidé mají často hlubokou obavu ze samoty. Z opuštění. Udělají cokoliv, aby si partnera udrželi – i když ho tím paradoxně od sebe odtlačují.
3 tipy, jak začít pracovat s emoční závislostí
1. Najdi si svůj svět mimo vztah
Zapiš si tři věci, které tě baví, i když nejsi s partnerem – a udělej pro ně prostor. Může to být sport, setkání s kamarádkou nebo jen hodina s knihou.
2. Trénuj malé odstupy
Až partner neodpoví na zprávu, zkus vědomě vydržet pár minut navíc bez reakce. Zaměř se na dech nebo na nějakou činnost. Uč se, že jeho mlčení není ohrožení.
3. Piš si deník pocitů
Každý den si napiš, kdy jsi cítila strach, že tě partner opustí – a jak jsi reagovala. Postupně začneš vidět vzorce, které můžeš vědomě měnit.
Konec mého příběhu
Dlouho jsem věřila, že problém mají muži, kteří „nevědí, jak milovat“. Až teď vím, že ten problém byl ve mně. Moje láska byla spíš závislost než vztah.
Dnes už se učím, že opravdová láska není o panickém strachu, ale o svobodě. A že nejdřív musím být dobrým partnerem sama sobě – abych jednou mohla být dobrým partnerem i někomu jinému.
A co vy? Setkali jste se s emoční závislostí? Na které straně jste stáli a jak tento vztah dopadl?
