Článek
Nonstop. Diskopříběh. Pár přátel. Decibely lásky. A možná také vzpomínka na dobu, kdy se na diskotékách potkávaly džíny, trvalá, barevná světla a účes, který by dnes potřeboval vlastní občanský průkaz.
Jenže Michal David je mnohem zajímavější postava, než by se mohlo na první pohled zdát. Jeho kariéra totiž není jen příběhem zpěváka, který měl v osmdesátých letech několik velkých hitů a pak se čas od času objevil v televizi.
Je to příběh mimořádně vytrvalého člověka, který dokázal přežít změnu režimu, několikerou proměnu hudebního vkusu, vlastní kontroverze i konkurenci několika generací mladších interpretů. A co je možná ještě pozoruhodnější – dokázal své písně přestěhovat z kazet a diskoték do muzikálových divadel, filmů a nakonec i do uší lidí, kteří se narodili dávno poté, co vznikly.
A právě v tom je jeho kariéra opravdu neobvyklá.
Z klášterní školy až ke králi diskoték
Michal David se narodil jako Vladimír Štancl. A jeho cesta k českému popu rozhodně nebyla úplně obyčejná. Jako dítě po rozvodu rodičů odjel s matkou do Itálie a část dětství strávil v klášterní škole nedaleko Verony. Právě tam se začal věnovat hudbě a učil se hrát na harmonium. Už jako malý dokázal doprovázet bohoslužby.
Tohle je možná jedna z nejméně známých kapitol jeho života. Když si dnes člověk pustí Nonstop, je poměrně těžké představit si stejného člověka v prostředí kláštera, kde místo diskotékových světel hrály varhany.
Hudebně přitom nezačínal jako typický popový zpěvák. Prošel jazzem a působil ve skupině Kroky Františka Janečka. Teprve postupně našel styl, který z něj udělal jednu z největších hvězd československé populární hudby.
Osmdesátá léta byla jeho velkou jízdou. Písně spojené s filmy jako Láska z pasáže, Vítr v kapse nebo Discopříběh se staly součástí popkulturní paměti celé generace. A některé z nich fungují dodnes.
Právě tady ale začíná zajímavá část jeho příběhu. Michal David totiž nikdy nebyl interpretem, kterého by všichni kritici milovali. Naopak. Jeho jednoduché melodie a optimistické texty byly pro část hudebních publicistů symbolem popového kýče. Jenže zatímco se o kvalitě jeho hudby vedly debaty, lidé na ni dál tancovali.
A to je u populární hudby možná ta nejdůležitější zkouška.
David navíc nikdy nezastíral, že se inspiroval zahraniční hudbou. Sám v rozhovorech přiznával například vliv Bee Gees nebo Modern Talking. Nešlo tedy o žádnou hudební laboratoř izolovanou od světa. Spíš vzal zahraniční inspirace, přetavil je do českého prostředí a vytvořil písně, které si lidé mohli zpívat bez slovníku.
A pak přišel moment, který ukázal, že jeho hudba může přežít mnohem víc než jednu dekádu.
Hokejisté ho v Naganu vrátili do hry
Na konci devadesátých let už se mohlo zdát, že éra Michala Davida pomalu končí. Hudební vkus se změnil, přišla nová generace interpretů a česká popová scéna vypadala úplně jinak než v době jeho největší slávy. Jenže potom přišlo Nagano.
Na olympijských hrách v roce 1998 si čeští hokejisté v kabině pouštěli jeho písně. Zpívaly se tam hity jako Já chci žít nonstop, Pár přátel nebo Žiju svůj discopříběh. A když hokejisté vyhráli zlato, jejich vítězství se stalo jedním z nejsilnějších českých sportovních zážitků moderní historie.
Michal David byl najednou zpátky. Jeho písně přestaly být pouze vzpomínkou na osmdesátá léta. Staly se soundtrackem vítězství. A právě to pomohlo nastartovat jeho comeback. Sám později označoval Nagano za jeden z významných vrcholů své kariéry.
Je to krásný příklad toho, jak nepředvídatelný může být život popové hvězdy. Kariéru někdy nezachrání geniální marketingová strategie, ale parta hokejistů, kteří si v kabině řeknou, že chtějí slyšet něco českého.
A Michal David toho dokázal využít. Po návratu na výsluní ale nezůstal stát na místě. Přesunul se do další disciplíny – muzikálů.
Jeho první velkou muzikálovou bombou byla Kleopatra. Následovali Tři mušketýři, Angelika, Mona Lisa nebo Kat Mydlář. A právě tady se ukazuje, proč je jeho kariéra zajímavější, než naznačuje nálepka „zpěvák osmdesátek“.
Napsat hit je jedna věc. Vytvořit hudbu pro divadelní představení je něco úplně jiného. Muzikál musí fungovat jako celek. Musí mít příběh, emoce, postavy, gradaci a písně, které unesou nejen tři minuty v rádiu, ale celý večer na jevišti.
To už není práce jednoho zpěváka s mikrofonem. Je to týmová disciplína.
A právě v muzikálech Michal David prokázal, že umí přemýšlet ve větším měřítku.
Zpěvák, skladatel, producent. A muž, který se odmítá zastavit
Ještě zajímavější je, že Michal David postupně přestal být pouze interpretem vlastních písní. Začal fungovat jako skladatel, producent, dramaturg i podnikatel v showbyznysu. Má vlastní nahrávací studio a dlouhodobě se pohybuje na několika stranách hudebního průmyslu současně.
A právě filmová a divadelní tvorba ukazuje, jak velký kus práce za jeho jménem skutečně je.
Stačí si uvědomit jednu věc: úspěšný zpěvák může mít jeden nebo dva velké hity a být slavný několik let. Ale vytvořit repertoár, který se po desetiletích vrací v muzikálech, filmech a na koncertech, je něco úplně jiného.
Jeho písně se například staly základem muzikálu Děti ráje, který dokázal oslovit nejen generaci, která si osmdesátá léta skutečně pamatuje, ale také mladší diváky. To je pro autora obrovský úspěch. Znamená to, že skladby dokázaly překročit dobu svého vzniku.
A právě to je u populární hudby mimořádně těžké.
V roce 2016 se navíc David pustil i do filmové produkce snímku Decibely lásky. Tentokrát už nebyl pouze autorem hudby. Byl producentem a podle svých tehdejších slov měl na projektu „všechno na hrbu“. Do filmu dokonce investoval vlastní peníze.
Tady se ukazuje další stránka jeho osobnosti. Michal David není člověk, který by si řekl: „Mám za sebou třicet let kariéry, tak už budu jen vybírat honoráře a vzpomínat.“
Naopak. Neustále něco připravuje.
V posledních letech překvapil také výraznou fyzickou proměnou. Zhubnul kolem patnácti kilogramů a začal pravidelně chodit do posilovny. Nešlo přitom jen o estetiku. Jak sám vysvětloval, chtěl se připravit na nové projekty a natáčení.
Jeho pracovní tempo tomu ostatně odpovídá. V jednom z novějších rozhovorů popisoval natáčení alba v Londýně a spolupráci s hudebníky, kteří pracovali například s Robbie Williamsem či Jamesem Bluntem.
Člověk by skoro čekal, že po tolika desetiletích konečně sundá mikrofon na hřebík.
Jenže to by zřejmě nebyl Michal David.
Jeho život navíc nebyl jen přehlídkou úspěchů. Zažil i velmi těžké rodinné chvíle. S manželkou Marcelou vychoval rodinu, ale tragicky přišli o dceru Michaelu, která zemřela na leukémii. Je to část jeho života, o které se mluví mnohem méně než o hitech, koncertech nebo muzikálech, přesto nepochybně zásadně ovlivnila jeho osobnost i pohled na život.
A možná právě proto dnes působí jako člověk, který se snaží využít čas naplno.
Když se ohlédneme za jeho kariérou, je až překvapivé, kolikrát se dokázal vrátit. Z dítěte, které hrálo na harmonium v Itálii, se stal jazzový muzikant. Z něj popová hvězda. Potom přišly filmy, muzikály, podnikání a produkce. A když se zdálo, že jeho éra skončila, přišlo Nagano.
Dnes už je Michal David především symbolem jedné velké části české popkultury. Ať už jeho hudbu milujete, nebo vám některá z jeho melodií začne hrát v hlavě právě ve chvíli, kdy jste si slíbili, že už ji nikdy nechcete slyšet, jedno mu upřít nejde.
Umí zůstat v hlavě.
A ještě důležitější je, že jeho písně dokázaly zůstat v životě lidí.
Některé hvězdy své doby zestárnou společně se svou generací. Michal David udělal něco jiného. Nejdřív roztancoval rodiče dnešních čtyřicátníků a padesátníků, potom jejich děti a některé jeho melodie dnes znají i ti, kteří v době vzniku Discopříběhu nebyli ani na světě.
Přečtěte si také: Tatiana Dyková – tři děti, slavný manžel a tajemství, které překvapí
To už není jen nostalgie. To je kariéra, která se odmítla stát minulostí. A možná právě proto má dnes slovo „Nonstop“ u Michala Davida trochu jiný význam, než mělo původně. Není to jen název slavného hitu. Je to poměrně přesný popis jeho pracovního života.
