Článek
Zlomené srdce opravdu bolí. Některým lidem může jít i o život
Jsou věty, které říkáme skoro automaticky. „Zlomilo mi to srdce.“ „Nemůžu dýchat.“ „Fyzicky mě to bolí.“ Jenže zatímco okolí podobná slova často vnímá jako nadsázku, lidské tělo je může brát až překvapivě doslova.
Silný rozchod, smrt partnera, odmítnutí, nevěra nebo náhlá ztráta člověka, který byl středobodem našeho života, dokážou pořádně rozhodit nejen psychiku. Mohou ovlivnit spánek, trávení, krevní tlak, imunitu i samotné srdce.
A právě tady začíná příběh takzvaného syndromu zlomeného srdce. Odborně se označuje jako Takotsubo syndrom a nejde o žádnou romantickou básnickou licenci.
Zajímavé přitom je, koho postihuje nejčastěji. A ještě zajímavější je, proč se někdy objeví právě ve chvíli, kdy máme pocit, že už jsme přece dávno dospělí a měli bychom všechno zvládat s nadhledem.
Když bolest není jen „v hlavě“
Představte si člověka, který právě zjistil, že ho partner po dvaceti letech opouští. Nebo ženu, která přišla o manžela. Případně muže, který se během několika hodin dozvěděl, že jeho dlouholetý vztah skončil.
První reakce bývá šok. Potom přichází pláč, nespavost, nechutenství, třes, úzkost. A někdy také tlak nebo bolest na hrudi, bušení srdce a pocit, že se člověk nemůže pořádně nadechnout.
Právě v takové chvíli může být lákavé říct: „To je jen psychika.“ Jenže ono to není tak jednoduché. Mozek a tělo spolu komunikují nepřetržitě a při obrovském stresu se do krevního oběhu vyplavují stresové hormony, například adrenalin.
Ty připravují organismus na nebezpečí. Zrychlí tep, zvýší napětí a mohou ovlivnit fungování cév i srdce. Tělo se zkrátka chová, jako kdyby čelilo skutečnému ohrožení. A někdy to není jen pocit.
Takotsubo syndrom může dočasně oslabit srdeční sval a jeho projevy mohou připomínat infarkt. Typicky se objevuje po velmi silném emočním nebo fyzickém stresu.
To je také důvod, proč není rozumné každou bolest na hrudi po rozchodu automaticky připsat zlomenému srdci. Infarkt a další akutní problémy mohou vypadat podobně. Silná nebo nová bolest na hrudi, dušnost, studený pot, nevolnost či kolaps patří k důvodům nečekat a vyhledat akutní lékařskou pomoc.
Nejvíc ohrožené nejsou vždy ty, které bychom čekali
Když se řekne „zlomené srdce“, většina lidí si představí čerstvě opuštěnou ženu. Jenže realita je pestřejší.
Takotsubo syndrom se výrazně častěji objevuje u žen po menopauze. To ale neznamená, že muži nebo mladší lidé jsou mimo riziko. Silný stres může organismus zasáhnout v jakémkoli věku.
A právě tady je zajímavá věc. Člověk nemusí prožívat pouze smutek. Spouštěčem může být také obrovský strach, vztek, šok nebo dokonce překvapivě intenzivní radost.
Smrt blízkého člověka, rozvod, nehoda, vážná zpráva, finanční katastrofa nebo náhlý konflikt. Ale také velká oslava, výhra či jiná mimořádná událost. Tělo někdy nerozlišuje, jestli je emoce „pozitivní“, nebo „negativní“. Rozhodující může být její intenzita.
A pak je tu ještě jedna skupina lidí, o které se mluví méně. Ti, kteří všechno drží v sobě. Právě generace dnešních čtyřicátníků, padesátníků a šedesátníků často vyrostla v prostředí, kde se o emocích příliš nemluvilo. „Musíš to zvládnout.“ „Nejhorší už máš za sebou.“ „Kvůli tomu přece nebudeš brečet.“
Jenže potlačená emoce tím nezmizí. Tělo ji může prožívat dál.
Celebrity ukázaly, že ani sláva před bolestí nechrání
Bulvární svět nám přitom každý den připomíná jednu nepříjemnou pravdu. Celebrity mohou mít miliony na účtech, luxusní domy a desetitisíce sledujících, ale jejich nervový systém funguje stejně jako náš.
Rozchody slavných párů, veřejné nevěry, úmrtí partnerů nebo rodičů a následné psychické zhroucení pravidelně plní titulní stránky. A právě u celebrit máme někdy tendenci reagovat cynicky.
„Vždyť má peníze.“
„Má všechno.“
„Najde si někoho jiného.“
Jenže peníze člověka před ztrátou blízkého vztahu neochrání. Stejně jako věk, společenské postavení nebo počet sledujících na Instagramu. Možná právě proto jsou příběhy známých osobností tak zajímavé. Ukazují nám totiž něco, co si sami někdy nechceme přiznat.
Že i člověk, který působí dokonale sebejistě, může doma sedět na posteli a brečet. Že i úspěšný muž může po rozvodu ztratit půdu pod nohama. A že žena, která navenek zvládá všechno, může uvnitř prožívat naprostý chaos.
Celebrity jsou v tomhle pouze zvětšovacím sklem. To, co vidíme u nich v titulcích, se odehrává každý den v obyčejných českých domácnostech. Jen bez fotografů před dveřmi.
Co dělat, když vás rozchod opravdu fyzicky ničí?
První rada zní možná banálně, ale je zásadní: nezesměšňovat vlastní bolest. Pokud člověk několik týdnů špatně spí, nejí, má úzkosti, nedokáže pracovat nebo se mu neustále vracejí stejné myšlenky, není to důkaz slabosti. Je to signál, že psychika dostala pořádnou ránu.
Pomoci může pravidelný režim, pohyb, dostatek spánku, kontakt s lidmi a především možnost o celé situaci mluvit. Ne jednou. Klidně desetkrát. Rozchod se totiž nedá vždycky „vyřešit“ jedním rozhovorem s kamarádkou u kávy.
Mozek potřebuje čas, aby si zvykl na novou realitu. Člověk, který dvacet let usínal vedle stejného partnera, se nemůže během víkendu přeprogramovat na život single.
Velmi důležité je také nesnažit se bolest okamžitě utopit v alkoholu, přejídání nebo nekonečném scrollování sociálních sítí. Krátkodobě mohou přinést úlevu. Dlouhodobě ale často problém pouze odsunou.
A pozor na jednu věc: pokud se objeví výrazná bolest na hrudi, dušnost, omdlévání nebo jiné nové a závažné tělesné příznaky, není čas analyzovat rozchod u sklenky vína. Je potřeba řešit zdravotní stav.
Psychická bolest je skutečná. Ale právě proto bychom neměli přehlédnout bolest fyzickou.
Možná nejde o to zapomenout, ale znovu se naučit žít
Největší omyl po rozchodu bývá představa, že cílem je zapomenout. Nezapomenete. A možná ani nemusíte.
Člověk, který s někým strávil deset, dvacet nebo třicet let, nemůže jednoduše vymazat společnou historii. Fotografie, vůně, písnička, oblíbené místo nebo obyčejná věta mohou vzpomínku kdykoli vrátit. Cílem není, aby to nikdy nebolelo.
Cílem je, aby bolest postupně přestala řídit váš život. Někdy pomůže psycholog nebo terapeut. Někdy rozhovor s přáteli. Někdy nový režim, sport, cestování nebo návrat k věcem, které člověk během vztahu odložil. A někdy je potřeba kombinace všeho.
Zlomené srdce nám totiž připomíná něco, na co v době sociálních sítí a permanentního výkonu trochu zapomínáme: člověk není stroj. Můžeme být silní, samostatní a sebevědomí. A přesto nás může odchod jednoho člověka doslova položit.
To není ostuda. Ostuda by byla předstírat, že se nic neděje, až do chvíle, kdy tělo začne křičet za nás.
A možná je právě „zlomené srdce“ mnohem méně poetické a mnohem více biologické, než jsme si ochotni připustit. Emoce nejsou někde mimo naše tělo. Jsou jeho součástí.
Takže až příště někdo řekne, že mu po rozchodu „bolí srdce“, možná bychom se mu neměli smát. Možná bychom se měli zeptat, jak mu opravdu je.
Zažili jste někdy rozchod nebo ztrátu, která vás bolela doslova fyzicky? A myslíte si, že dnešní společnost umí lidem dovolit pořádně truchlit, nebo od nás očekává, že se co nejrychleji oklepeme a půjdeme dál?
