Článek
Ještě před pár lety to fungovalo skoro samo. Vypsali jste pracovní nabídku, během týdne se ozvalo několik desítek zájemců, vybrali jste toho nejlepšího a mohlo se začít. Dnes?
Inzerát visí týdny. Telefon mlčí. A když už někdo přijde na pohovor, často odchází s tím, že za nabízenou mzdu ráno ani nevstane z postele.
Nejde přitom o žádné milionářské firmy ani o zaměstnavatele, kteří by chtěli lidi vykořisťovat. Mnozí nabízejí běžnou mzdu odpovídající trhu, příspěvky, dovolenou navíc i slušné pracovní prostředí.
Přesto narážejí na stejný problém. Najít člověka, který chce opravdu pracovat, je najednou těžší než kdy dřív.
A právě tady se začíná rozjíždět spor mezi generacemi. Jedni tvrdí, že mladí nechtějí pracovat. Ti druzí říkají, že starší vůbec nechápou dnešní dobu.
První střet. Pohovor, který skončil dřív, než začal
Majitel menší firmy hledal nového skladníka. Nabídka byla podle něj férová. Stabilní zaměstnání, pravidelná pracovní doba, žádné noční směny.
Na pohovor dorazil mladý muž krátce po škole. Už během prvních minut se neptal, co bude dělat. Zajímalo ho hlavně, kolik dní může pracovat z domova.
Majitel si nejprve myslel, že jde o vtip.
Jenže nebyl.
Po chvíli následovala otázka, jestli je možné začínat až kolem desáté, protože není ranní typ. A nakonec padla částka, kterou si představoval jako nástupní plat. Byla téměř o polovinu vyšší, než kolik ve firmě pobírali lidé s desetiletou praxí.
Obě strany odcházely s pocitem, že ta druhá žije úplně v jiném světě.
Starší generace kroutí hlavou. Mladší zase tvrdí, že si váží svého času a nechtějí přežívat od výplaty k výplatě.
Kde je pravda?
Druhý střet. Škola slibovala velké sny, realita je jiná
Možná problém začíná mnohem dřív.
Ve škole dnes mnoho žáků slýchá, že mají dělat práci, která je bude naplňovat. Že si mají říct o peníze, které si zaslouží. Že nesmějí dovolit, aby je někdo využíval.
Na tom není nic špatného.
Jenže když pak přijde první zaměstnání, čeká je úplně jiný svět.
Jeden zaměstnavatel popisoval situaci, kdy přijal absolventku bez praxe. První měsíc se všechno učila. Kolegové jí pomáhali, opravovali chyby a věnovali jí čas.
Po výplatě přišla do kanceláře.
Prý čekala víc.
Když jí bylo vysvětleno, že zkušenosti přicházejí postupně a s nimi porostou i peníze, druhý den podala výpověď.
Tvrdila, že její hodnota je vyšší.
Možná opravdu byla.
Jenže zaměstnavatel hodnotí hlavně to, co člověk umí dnes, ne co jednou možná umět bude.
Právě tady se názory nejčastěji rozcházejí. Zatímco starší generace byla zvyklá začínat odspodu, mladší očekává rychlejší růst. A není divu. Sociální sítě jsou plné příběhů lidí, kteří ve třiceti vydělávají statisíce a tvrdí, že všechno je možné.
Jenže podobné příběhy nejsou každodenní realitou většiny zaměstnanců.
Třetí a čtvrtý střet. Kdo vlastně změnil pravidla?
Známý podnikatel nedávno vyprávěl, že mu nový zaměstnanec oznámil po dvou týdnech, že si bere týden volna. Ne proto, že by byl nemocný.
Potřeboval si prý odpočinout.
Majitel firmy jen nevěřícně zíral.
Pamatuje dobu, kdy lidé odpracovali desítky let v jedné firmě. Dnes někteří střídají zaměstnání každých několik měsíců a vůbec jim to nepřijde zvláštní.
Jenže pak se ozve druhá strana.
Mladí zaměstnanci připomínají, že jejich rodiče často obětovali práci zdraví, rodinu i vlastní život. Přesčasy byly samozřejmostí. Vyhoření se neřešelo. A loajalita se mnohdy neodměnila.
Není tedy divu, že dnešní generace hledá větší rovnováhu.
Poslední situace je možná úplně nejzajímavější.
Majitel restaurace zvýšil mzdy celé obsluze. Očekával, že konečně získá nové zaměstnance.
Nestalo se nic.
Lidé se dál nehlásili.
A ti, kteří přišli, chtěli ještě víc.
Jenže ceny energií rostou. Nájmy rostou. Suroviny zdražují. Pokud zaměstnavatel přidá příliš, musí zdražit služby. A zákazníci zase začnou odcházet jinam.
Vzniká začarovaný kruh.
Zaměstnanci chtějí vyšší mzdy, protože všechno zdražuje.
Firmy tvrdí, že nemohou přidávat donekonečna.
Zákazníci chtějí nízké ceny.
A všichni mají svým způsobem pravdu.
Možná proto je dnešní debata o práci mnohem složitější, než se zdá na první pohled.
Není to jen o lenosti. Ani jen o chamtivosti.
Je to střet dvou světů.
Jedna generace vyrůstala s přesvědčením, že práce je povinnost a jistota. Druhá slyšela od dětství, že práce má hlavně dávat smysl, svobodu a prostor pro život.
Ani jeden pohled není úplně špatně.
Jen se mezi nimi stále obtížně hledá společná řeč.
Možná bychom si místo vzájemného obviňování měli přiznat, že se změnil celý svět. Změnily se ceny, očekávání, způsob života i to, co od zaměstnání vlastně chceme.
Přesto zůstává jedna otázka, která rozděluje hospody, internetové diskuse i rodinné oslavy.
Jsou dnešní zaměstnavatelé opravdu příliš lakomí, nebo jsme si jako společnost zvykli očekávat od práce mnohem víc, než za co jsme ochotni převzít odpovědnost?
Jak to vidíte vy? Patříte mezi ty, kteří nemohou sehnat zaměstnance, nebo mezi ty, kteří tvrdí, že za běžnou mzdu už dnes jednoduše nelze důstojně žít?
