Tisíc kilometrů na Saharu z pláže: Splněný dětský sen má i odvrácené stránky

Vzhledem k tomu, že děti toužily navštívit moře v režimu all inclusive a peněženka řekla jasné „ne“ honosnějším destinacím, octli jsme se jako asi mnoho českých rodin v resortu v Tunisku, na červnovém „first minute“. Bylo to docela fajn, ale mě moře a bazén a jezení zmrzliny baví přesně dva dny. Pokud mají dobré víno (a to v Tunisku nemají), pak vydržím dva a půl. A tak jsem nechala děti s ostatními dospělými členy výpravy a utekla na trochu kontroverzní dvoudenní „Sahara trip“ splnit si sen a vidět solné jezero z knih mého dětství, oázy s palmami, písečné duny.

Cesta byla úmorná a plná klasických turistických nástrah, pastí, neautentických zážitků a kašírované show - na druhou stranu však skutečná místa, památky, scenerie a pocity jsou „jen vaše“. Vzpomínku na nádhernou oázu s křišťálovým potokem pod palmami uprostřed pouště a nekonečně malebné vroucí písečné peklo vám žádný otravný prodejce s velbloudem nevezme. Za mě za to tedy výlet nakonec jednoznačně stál, byť je mi jasné, že se po vlastní ose dalo vymyslet mnohem víc a lépe. Pokud zvažujete, jestli ano, nebo ne, třeba vám jeho podrobnější popis i s tím, co vám vaše delegátka neřekne, pomůže.

Vyrážím z Port El Kantaoui, kde bydlíme, asi v šest ráno. Na recepci mi udělali snídaňový balíček, to se hodí. Mikrobus má trochu zpoždění, ale brzy už frčíme. Výklad bude v angličtině - to je fajn. První kilometry vedou na jih po dálnici A1 podél východního pobřeží „sahelem“. Krajinu lemují nekonečné olivové háje – Tunisko je jedním z největších producentů olivového oleje na světě. Pan průvodce nám o nich povídá. Za hodinu a něco budeme v amfiteátru.

Amfiteátr El Jem je naší první zastávkou. Oceňuji, že dostáváme docela velkorysou hodinu a půl času na individuální prohlídku. Takové ty výskoky na dvacet minut na fotografování opravdu nemusím. Monumentální římské koloseum pochází z roku 238 n. l. Je to třetí největší římský amfiteátr na světě (po Římu a Capui) a vůbec největší v Africe. Na délku měří 148 metrů, na šířku 122 metrů a zdi dosahují výšky až 36 metrů. Pojal až 35 000 diváků. Stavba je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Zdi jsou postaveny z mořského pískovce bez použití malty, což jim dává typickou teplou, okrově žlutou barvu pouštního písku. Můžeme kouknout i do podzemních chodeb, kde v temnotě čekaly šelmy a  gladiátoři na smrtící zápasy. Ještě není po ránu horko, ani moc lidí, a koloseum se mi velmi líbí. Protože chodíme sami podle svého zájmu, nemám tu ten později všudypřítomný pocit dobře namazaného turistického byznysu.

Teď nás čeká zhruba dvě a půl hodiny v autobuse a krajina za okny je nudná, vyprahlá. Ještě že jsem si vzala knihu a nevadí mi za jízdy číst. Jede s námi rodina s asi desetiletým chlapečkem a musím říct, že je skvělý. Na zdlouhavé cestě vůbec nezlobí, různě chytře se zabavuje, radost poslouchat. Další zastávkou je Malmata a unikátní skalní obydlí. Krajina připomíná vrásčitou, měsíční krajinu plnou kráterů a  erodovaných kopců. V létě je tu přes 45  °C, v zimě k nule. Původní obyvatelé, Berbeři, se před spalujícím žárem schovali pod zem. Vyhloubili tzv. troglodytní obydlí. Postup je takový, že se do země vertikálně vykope obří kruhová jáma hluboká 6 až 10 metrů, která slouží jako otevřené centrální nádvoří. Do stěn tohoto nádvoří se pak horizontálně tesají jednotlivé místnosti, ložnice a sýpky. Tyto navštěvujeme. Vedro je čím dál větší, ale v místnostech je příjemně. Novodobí berbeři ukazují, jak pečou chleba a postaru hospodaří. Celé pojetí je hodně turistické, ale stavby samotné zajímavé. K obědu máme tažín, ten já ráda.

Jedeme kamenitou pouští do „Douz“, které se taky nazývá brána Sahary. Tam nás povozí na velbloudech, ale ještě před tím nás natáhnou do neslušivých halen a šátků, což nás má chránit před zvířeným pískem. Na výběr jsou taky čtyřkolky, já radši zvíře. Střídá se jedna parta za druhou. Je to ten stálý střet pocitů - zážitek samotný je hezký, poušť nepřestane být impozantní kvůli tomu, že na ní ťape jedna karavana za druhou, přesto však vědomí, že jste jeden z milionů průchozích, trochu ubírá na radosti. Ale jela jsem s tímto vědomím i s tím, že chybí kapacita, čas a finance poušť objevit jinak a lépe - a tak se prozatím raduji z této malé ochutnávky. Pak už máme zaplacený nocleh, padám do peřin hned, budíček je ve tři.

Už jste někdy ve tři ráno měli klasickou hotelovou snídani? Já ne. Nejprve si myslím, že pozřu maximálně typicky slaný čaj. Ale pak zvítězí rozum - budu mít za chvíli hlad. A tak snídám a jsem překvapená, že je to nakonec v pohodě. Vezou nás k Chott el Jeridu na východ slunce. Dávám si tam u stánku kafe. Tak tohle je asi zatím největší „provar“. Lidé z několika autobusů sedí na bobcích na soli, únavou nevidí, odmítají nákup pouštních růží a brejlí směrem k vycházejícímu slunci. Pak se všichni freneticky snaží lovit fotku na instagram. Nebýt malého solného jezírka, je to prostě východ slunce nad obyčejnou plackou. Fatu Morganu jsme neviděli - pro mě by tam určitě byl přelud měkké postele.

Brzy si ale spravím náladu. Autobus zastavuje v Tozeuru, nasedáme po čtyřech do džípů a řítíme se přes poušť původními africkými etapami závodu Rallye Dakar v dobách, kdy se tu ještě jezdil. Jízda je skvělá, sjíždíme duny nahoru a dolů, nevěřím, co to auto vydrží. A za okny už Sahara, jak má být. Do vesničky Star Wars ani nejdu, byla jsem varována, že to je asi největší turistická past na celé trase. Místo toho hodinu riskuji shoření na slunci - mám dojem, že bude dost přes 50 stupňů- a obdivuji duny, které se snažím co nejpěkněji fotit. Tak to se mi opravdu líbí. Někdo se mi snaží vnutit fotku s velbloudem za peníze. Velblouda fotím, peníze nedávám a ještě s prodejcem nakonec pokecám. Mají taky fenka, chudák malý olysalý.

A pak přichází vrchol výpravy- alespoň pro mě. Přejíždíme džípy směrem k alžírským hranicím, kde se zvedá skalnaté pohoří Atlas. Míříme do oázy Chebika, ukryté v hlubokém skalním kaňonu. Ze strmé skalní stěny zde vyvěrá silný přírodní pramen podzemní vody. Ten napájí průzračný potok, který protéká úzkou soutěskou, vytváří menší vodopády a přírodní jezírka. Díky této vodě roste v jinak absolutně vyprahlém skalním masivu obří zelený háj datlových palem. Hodinu a půl se můžeme kochat tímto divem světa, který se mi napořád zapíše do vzpomínek. Otravné prodejce kamenů nastříkaných barevnými spreji už celkem úspěšně ignoruji, tady mi zážitek určitě nepokazí. Přemýšlím, jaké by to bylo tu žít.

Pak nás ještě vezmou do malé pouštní zoo, kde se mi moc nelíbí, jak ze zvířat dělají pouťové atrakce, ale konečně vidíme toho pověstného štíra. U přilehlých palmových hájů, kam jedeme vozíkem taženým koňmi, se prodává vyhlášený suvenýr – datlový sirup. Vyrábí se z přezrálých datlí odrůdy Deglet Nour (v překladu Prsty světla), což je nejkvalitnější tuniská datle. Datle se dlouho vaří ve vodě a  následně lisují, až vznikne hustý sirup bez přidaného cukru, bohatý na draslík a železo, s  intenzivní karamelovou chutí. Tak si konečně taky něco kupuju, a tedy následně doma u snídaní nelituji. Muži, co s bosými chodidly na palmy lezou, jsou opravdu šikovní.

Pak už nás čeká jen dlouhá cesta zpět se zastávkou v Monastiru - kde už vás zase opustí „duch saharského byznysu“ a už jen unaveně, ale spokojeně koukáte na západ slunce nad bílými náhrobky místního hřbitova. Ano - stálo za to to všechno vidět a zažít. I jenom takhle turisticky.