Článek
Kamarádka se se mnou před pár dny podělila o radostnou událost. „Moje vnučka se v sobotu vdává. Obřad bude ve tři v zámeckém parku. Přijď, ať vidíš, jakého si bere šamstra.“
Alžběta mě postavila před hotovou věc, já jsem pozvání přijala a na svatbu skutečně přišla. Dopoledne jsem si oblékla modré šaty a vyrazila do parku, kde už z dálky byla vidět novomanželská slavobrána a bílé židle.
Obřad jsem chtěla sledovat zpovzdálí. Přeci jen, Alžbětinu vnučku znám jenom z fotek. Celé se to ale semlelo tak rychle, že jsem nestačila říct ani švec a už jsem seděla na židli mezi nejbližší rodinou.
„Pojďte se mnou, ve druhé řadě je dost volných židlí.“ Mladík, který na svatbě pomáhal, byl neoblomný.
Poslušně jsem se usadila vedle dvou dam, které prozradily, že nevěsta je jejich neteř.
„Vy jste také z nevěstiny strany?“ otočila se na mě jedna z nich.
„Ano.“ kývla jsem, aniž bych lhala. Byla jsem přece na svatbě nevěstiny strany, jenom jsem ještě netušila, že jde o úplně jinou nevěstu. Taky mi bylo divné, že jsem nikde nezahlédla Alžbětu.
Tetičky nevěsty se na sebe podívaly, pokrčily rameny, ale na další otázky k mojí úlevě nedošlo, protože za nastávajícím manželem právě mířila nevěsta v doprovodu tatínka. V ten moment jsem se v duchu zarazila - vždyť na fotkách vypadala jinak.
„Naše Anička je dneska k nepoznání, viďte?“ naklonil se ke mně starší pán a zašeptal.
„To tedy ano, moc jí to sluší,“ odpověděla jsem s přesvědčivým úsměvem, ale hlavou mi běžela další otázka. Anička? Kamarádčina vnučka se jmenuje Jana. Už nebylo pochyb o tom, že jsem se octla na cizí svatbě.
Později mi došlo, že jsem si spletla dny a přišla v pátek - asi samou nedočkavostí. A protože nebylo vhodné odejít v průběhu obřadu, vyčkávala jsem, až pro mě celé to trapné divadlo konečně skončí. Obřad plynul, hosté se smáli, občas ukápla i slza.
Po obřadu jsem se chtěla vytratit po anglicku, ale jakmile jsem se zvedla, objevila se přede mnou energická slečna s tácem.
„Koláček? Sekt?“
„Děkuju, ráda,“ vzala jsem si, protože odmítnutí by nebylo slušné. Na nestřežený okamžik jsem musela ještě chvíli počkat.
„Tak pojďte s námi, fotíme rodinu!“ popadla mě za loket, aniž by čekala na souhlas. Než jsem se nadála, stála jsem po boku krásné, ale cizí nevěsty.
„A teď se prosím přitulit k sobě!“ zavolal fotograf a já ho poslechla. Co jiného jsem taky mohla dělat, že?
„A vy jste…?“ špitla zmatená nevěsta.
„Kamarádka babičky,“ pípla jsem a bylo jasné, že právě teď je ta správná chvíle na opatrný úprk.
„Vážně? Tak to moc ráda slyším. Jste hodná, že jste se přišla podívat na náš velký den.“ zazářila sympatická blondýnka.
Usmála jsem se, popřála novomanželům hodně štěstí a konečně se vytratila bez toho, aby se ten trapas s popletenou svatbou proflákl. A po dnešní generálce se zítra pokusím dorazit na tu správnou svatbu. Držte mi pěsti, ať to zase nepokazím.
Myslím si, že tenhle zážitek mě ze spaní bude budit ještě dlouho. Už teď si představuji, jak si novomanželé prohlíží svatební fotky a koukají na neznámou ženu v modrých šatech, která se tváří jako součást rodiny, aniž by ji kdokoliv z rodiny znal.
