Článek
Přečetla jsem si článek, ve kterém autorka kritizuje seniory za to, že si dopoledne dopřejí kávu v kavárně a zabírají tak místo mladším. Její text plný výčitek a stereotypů mě přiměl k zamyšlení. Proč tolik zášti vůči radostem druhých?
I když autorka tvrdí, že důchodcům nezávidí, její text vyznívá, jako by přeci jen bylo těžké smířit se s tím, že si senioři umí užít drobné radosti života.
Potřebujeme společnost
Pamatuji si, když jsem doma zůstala sama. Děti už dávno vylétly z hnízda, přestěhovaly se do jiného města a mají svůj život. Když odešel i můj muž, dny najednou začaly být prázdné a smutné, i když jsem se snažila udržet si nějaký režim. Ráno jsem uklidila, uvařila a odpoledne jsem si vyšla na procházku. Ale brzy jsem si uvědomila, že mi něco chybí.
Chyběli mi lidé. To ticho v bytě bylo tak nepříjemné. Nikdo, s kým bych si popovídala, žádný smích, žádné sdílení. Tehdy jsem se rozhodla, že si pro zpestření čas od času vyrazím do kavárny. Seděla jsem tam sama nad kávou a dortíkem, ale okolo mě bylo živo. Občas jsem se s někým dala do řeči a díky tomu jsem odcházela s pocitem, že ještě nepatřím do starého železa. Do kavárny si zajdu dvakrát do měsíce a většinou s sebou vezmu ještě kamarádku. Povídáme si o všem možném a bereme to jako chvilku radosti a spojení se společností. Proč bychom si tohle měly upírat?
Drobná radost není zločin
Důchodci, kteří si jdou posedět do kavárny, celý život pracovali, měli starosti o rodinu a snažili se šetřit možná právě na tyto malé radosti. Právě teď mají čas zpomalit a trochu si užívat – třeba nad kávou a dortíkem. Pro většinu z nich „kavárenské povalečství“ určitě není denní náplní, ale i kdyby bylo, co je na tom špatného?
Nemějte nám to za zlé
Milí junioři, nemějte nám za zlé, že si občas dovolíme vyrazit na kafíčko a dortík. Jednou budete taky staří a věřte mi, poslední, co byste chtěli, je, aby vám někdo vyčítal drobné radosti, které vám přinášejí pocit štěstí.
Zabrané židle v kavárnách nejsou o sobectví, ale naší touhou být mezi lidmi, cítit se součástí společnosti a zažít něco, co nás vytrhne z každodenní samoty. Jeden šálek kávy a kousek dortu může být důležitou sladkou tečkou za poctivě odpracovaným životem.
Tak nám to, prosím, dopřejte a místo zlosti nebo nepochopení se na nás raději usmějte. Váš úsměv nám připomene, že stále někam patříme. Jednoho dne, až budete v naší kůži, pochopíte, jak moc je tenhle pocit důležitý.
