Článek
Pár týdnů před tím, než k nám domů přišla na první seznamovací návštěvu synova přítelkyně, jsme shodou náhod pořídili novou a nádhernou pohovku. S manželem jsme se plácli přes kapsu tak důkladně, že jsme následující měsíc jedli jen suché těstoviny. Ale stálo to za to. Byla to pohovka jako z katalogu a my jsme z ní měli ohromnou radost. Do doby, než na ni usedla Milada, měla sněhově bílou barvu. Barva Miladina obličeje byla při jejím odchodu pro změnu rudě červená.
Byl to dlouho očekávaný moment, na který jsme se moc těšili. Moment, se kterým si Vendelín dával na čas, i když jsme mu s manželem pořád opakovali, aby už konečně novou přítelkyni přivedl domů. Byli jsme zvědaví a netrpěliví, proto jsme ji chtěli poznat blíže. Jenže kdybychom tehdy jen trochu tušili, jak to dopadne, asi bychom naši tehdy novou pohovku přikryli igelitem. A kdyby to fiasko předvídala Milada, nejspíš by udělala to samé.
Milá holka
Milada k nám na základě našeho velkorysého pozvání přišla na oběd a zdržela se i na odpolední kávu a dezert. Pěkná, štíhlá dívka s dlouhými kaštanovými vlasy měla nádherný úsměv a na sebe si pro tuto speciální příležitost oblékla tmavě modré džíny a bílou košili. Zpozorovali jsme lehkou nervozitu, což bylo pochopitelné, ale povídání s ní nám bylo přesto velmi příjemné. Milada si okamžitě získala naši přízeň.
Od jídelního stolu na pohovku
Když jsme dojedli svíčkovou, na které jsem si dala tentokrát obzvlášť záležet, přesunuli jsme se do obýváku pyšnícího se již zmiňovanou novou pohovkou. Postavila jsem na kávu, naservírovala tiramisu, a dokud nenastal čas, kdy musela Milada s Vendelínem vyrazit na plánovanou návštěvu kina, pokračovali jsme v milém povídání o všem možném, včetně příběhu o koupi pohovky. Zalichotilo mi, když Milada vychválila můj dobrý vkus.
Odchod do kina a trapas
Milada s Vendelínem se zanedlouho omluvili, že už se budou muset rozloučit. Jakmile se oba zvedli, všimla jsem si, že Vendelín nenápadně šťouchnul do Milady a ukázal na pohovku, přesně na to místo, kde seděla jeho vyvolená.
„Cože? To jsem udělala já? Jak je to možné?“ Milada vyjekla a podívala se na svůj zadek, pod nímž na pohovce zůstal modrý otisk.
„No to snad ne! Tohle udělaly rifle? Vždyť ta sedačka je jen pár týdnů nová.“ Nedokázala jsem skrýt svou nelibost a nebyla jsem si jistá, jestli se o mě náhodou nepokouší infarkt.
„Ty rifle jsou nové a ještě jsem je neprala, ale že se stane tohle, to by mě nenapadlo. Moc se vám za to omlouvám.“ Milada byla smutná, že první návštěva, která se vyvíjela tak idylicky, nakonec skončila trapasem.
„Snad to půjde něčím vyčistit. Netrap se tím, je jasné, že jsi to neudělala schválně.“ Snažím se ji uklidnit, navzdory naštvání moc dobře vím, že takovou katastrofu nemohla předvídat.
Flek na sedačce máme dodnes
Milada se už před deseti lety stala Vendelínovou ženou a mojí snachou. Máme pěkný vztah a díky trapasu se sedačkou si vždy vzpomeneme na to, jak jsme se seznámily. A flek na pohovce od modrých nevypraných riflí? Ten tam máme dodnes, jen ho zakrýváme (ne)vkusnou dekou. Žádný čistící prostředek si s tím totiž nedokázal poradit. A to jsem vyzkoušela i ty, které slibují hotové zázraky.
Ale na světě jsou horší věci, že? Třeba když vám vnoučata řeknou: „Babi, proč máte na pohovce pořád tu otřesnou deku?“
Máte doma také pamětní flek, který přežil veškeré pokusy o vyčištění? Podělte se v komentářích, ať vím, že v tom nejsem sama.
