Článek
Ačkoliv jsem poměrně tolerantní člověk, jsou věci, které bytostně nesnáším. A jednou z nich je pohled na kouřící rodiče s kočárkem. Uznejte sami. Když už berete miminko na procházku, mělo by být na čerstvém vzduchu, a ne místo toho vdechovat škodliviny z cigaretového kouře. Nemluvňata neumí mluvit ani chodit. Nemají jak utéct a škodlivý kouř musí jednoduše vydržet. A i když už chodit a mluvit umí, stejně kuřácké prostředí pravděpodobně neberou jako něco špatného. Tyhle děti v tom žijí odmala a jsou na to zvyklé.
Přesto, že znám spoustu kuřáků, kteří by si nikdy nezapálili v přítomnosti dítěte, jsou i tací, kteří si škodlivost pasivního kouření nepřipouští. A to ani, pokud jde o zdraví dětí.
Oblak smradlavého kouře
Jistě, co si budeme povídat? Je to soukromá věc každého z nás a případné následky jdou na zodpovědnost rodičů. Vím to, ale přesto jsem si nedokázala pomoct. Jakmile jsem zahlédla a ucítila oblak smradlavého cigaretového kouře, který mladá žena vdechovala přímo do korbičky kočárku, musela jsem se ozvat. Ale to jsem neměla dělat.
„Mladá paní, víte, že Vaše miminko všechen ten kouř vdechuje?“ Ozvala jsem se v dobré víře a s nadějí, že se ta žena zastydí a cigaretu típne. Jenže to jsem se zmýlila.
„Vy myslíte tohle miminko?“ Zeptala se posměšným tónem, přičemž ukazovala prstem na dítě v kočárku. Zmohla jsem se jen na souhlasné kývnutí hlavou.
„Heleďte se, tak to můžete být úplně v klidu. Tohle mimino není moje.“
„Aha, ale to na věci nic nemění, ne?“
„Tohle dítě je mojí ségry, která je tak trochu ezomáma. Kdyby mě viděla s cigaretou, dítě by mi už nikdy nesvěřila.“
„A já jí rozumím. Které mámě by se líbilo, že je její dítě vystaveno toxickým látkám spáleného tabáku?“
„Vážně se hoďte do klidu. Synovce nehlídám zas tak často. Pro jednou mu snad trocha kouře neuškodí, ne? A ségra? Ta je narozdíl ode mě fakt vzorná, takže o prcka se nebojte. A vůbec, kdybyste se raději starala o sebe, uděláte líp.“
Hodila jsem se do klidu
Nakonec jsem dala na radu mladé tetičky s cigaretou. Byla to ta nejrozumnější věc, kterou jsem v tu chvíli mohla udělat. Ta slečna mě hezky vyškolila a já jsem i za takovou zkušenost vděčná. Hodila jsem se do klidu a začala jsem se starat sama o sebe.
Přesto jsem odcházela s pocitem marnosti. Naivně jsem si myslela, že té slečně pomohu otevřít oči, ale místo toho jsem byla vystavena zbytečné konfrontaci. Ne každý je ochoten změnit své silně zakořeněné návyky.
Setkání pro mě bylo velkým ponaučením. Příště si to moralizování raději odpustím.
