Článek
Nedávné setkání s nevidomými rodiči mě dovedlo k zamyšlení i obdivu. Často se totiž zaobíráme malichernostmi a přitom si neuvědomujeme, jaké máme štěstí, slouží-li nám zdraví.
Tento text píšu z pohledu staré, všímavé a empatické ženy, která vzala svá vnoučata do oblíbené dětské herny a při té příležitosti se setkala s nevidomými a inspirativními rodiči. Na začátek chci říct, že moje vyprávění není žádným projevem lítosti a rozhodně si nemyslím, že nevidomí by měli žít méně kvalitní život než ti, kterým zrak slouží. Naopak. Nevidomým z mojí strany patří hlavně obrovský obdiv.
V dětské herně
Abych řekla pravdu, dětské herny nevyhledávám. Společné chvíle mnohem raději trávím venku na čerstvém vzduchu, a to v jakémkoliv počasí. Jenže vnoučata pobyt v blízké herně zbožňují, a proto jsem nic nenamítala. Koneckonců, pokud to jde, splním jim jakékoliv přání.
Odpolední program jsem si malovala následovně. Plná herna ječících dětí, možná nějaké konflikty typu „já jsem tu hračku měla jako první, tak jí, babi, něco řekni“, třeba i rozlitý džus a podobně. Nicméně, místo dramatického scénáře se pobyt v herně ukázal jako pohodový a pro mě velmi přínosný.
Setkání s nevidomými rodiči
Jelikož si moje vnoučata vystačí samy a v herně navíc potkaly spolužáky ze školky, objednala jsem si kávu a zákusek, z kabelky vytáhla oblíbenou detektivku a pokračovala jsem v jejím čtení. Vtom do herny přišla další rodina - nevidomí rodiče, půlroční miminko v kočárku a čtyřletá holčička. Opatrně jsem nabídla pomoc s hledáním volného stolu, u kterého je možné zaparkovat i kočárek, ale dál už jsem se neangažovala. Nebylo to potřeba. Rodiče byli naprosto soběstační a samostatní a dcera neskutečně vzorná. Zdálo se, že v této herně nejsou poprvé a prostředí už znají.
Rodiče složili slepeckou hůl, objednali si kávu, ale maminka dlouho neposeděla. Zatímco tatínek hlídal miminko, maminka vyrazila do hracího prostoru za dcerou, která měla na nohách rolničky, aby byla dohledatelná po sluchu.
Nevidomá maminka jako jedna z mála neváhala a šla si s dcerou hrát se stavebnicí.
Jiní rodiče koukali do mobilního telefonu, aniž by se na dítě podívali, když se jich zrovna na něco ptalo. Další maminka, která seděla opodál, svého syna na výzvu ke společné hře odbyla slovy:
Teď nemůžu, chci si dopít kávu a potřebuji si něco dopovídat s tetou.
Zatímco někteří rodiče s dobrým zrakem se svým dětem téměř nevěnovali, nevidomí rodiče byli aktivní.
Klobouk dolů
Zrak je nejdůležitějším smyslem, kterým prý vnímáme asi osmdesát procent všech informací. Upřímně píšu, že sama si život ve tmě nedokážu představit a obdivuji, jak nevidomí lidé zvládají každodenní činnosti a výzvy, včetně péče o děti.
Řešíme hlouposti
Ruku na srdce, jak často se zaobíráte a trápíte hloupostmi jako třeba, že se na vás sousedka podívala zle, přibrali jste dvě kila nebo vám někdo neodpověděl na zprávu? Z těch, kteří každý den žijí ve tmě, ale přesto zvládají velké výzvy s klidem a nadhledem, bychom si mohli vzít příklad a uvědomit si, co je v životě doopravdy důležité.
