Článek
Když mi vnuk oznámil, že ke mně přijde na nedělní oběd, potěšilo mě, že si na mě zase jednou udělal čas. To jsem ale ještě netušila, že mám prostřít stůl pro tři.
Co si budeme povídat. Život je někdy jako nepřečtená kniha, která umí překvapit. Když jsem v neděli otevřela dveře poté, co vnuk zazvonil, zaskočilo mě, že nepřišel sám. Bála jsem se, že nemám nasmažený dostatek řízků, ale i tak jsem se snažila působit přirozeně.
„Tome, nepochlubil ses, že přijdeš s kamarádem,“ řekla jsem přátelsky, ale trochu udiveně, přičemž jsem zaregistrovala, jak se na sebe kluci pousmáli.
„Babi, promiň, mělo to být překvápko. Tohle je Petr a já bych ti rád něco prozradil.“
„Dobře, ale nejdřív pojďte dál, nebudeme stát ve dveřích.“
Chvíle přemýšlení
Zatímco jsem mojí návštěvě podávala bačkory, hlava mi jela na plné obrátky. Nový kolega? Kamarád z dětství? Nebo mi snad Tomáš domů dovedl pojišťováka či člověka, co se mnou sepíše smlouvu na levnější energie?
Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, ten doposud neznámý mladík se na mě nejistě usmál a podal mi ruku na seznámení přesto, že už mi ho vnuk představil. Jako by ze mě vycítil, že mi celá situace vrtá hlavou a chtěl prolomit ledy.
„Petr,“ usmál se, měl milý tón v hlase a mně bylo hned jasné, že tenhle kluk není žádný prodejce životních pojistek. Z mých teorií zbývaly už jenom dvě možnosti, ale dala jsem tomu čas. Vyzvídání totiž není moje parketa.
„Těší mě, Tomášova babička Agáta,“ odpověděla jsem, aby seznámení mělo nějakou úroveň.
„No, tak už pojďme ke stolu, ať nám nevystydne oběd. Těším se na to překvapení, které pro mě máte,“ rukou jsem pokynula ke kuchyni a poté, co kluci zasedli za stůl, jsem nabrala kuřecí vývar s játrovými knedlíčky.
U oběda
U stolu panovalo zvláštní ticho. Bylo slyšet jenom cinkání lžiček, oba kluci, kteří toho dne přišli na návštěvu, mě vychvalovali jako tu nejlepší kuchařku na světě, ale byla na nich vidět lehká nervozita. Mezi polévkou a druhým jídlem konečně vyložili karty na stůl.
„Víš babi, Petr je můj partner. Už nějakou dobu spolu žijeme a je nám spolu fajn.“
Abych řekla pravdu, tahle možnost mě vůbec nenapadla. Evidentně se i ve svém pokročilém věku mám ještě hodně co učit.
Následovalo zhruba minutové ticho. Nová informace mě překvapila a myslím si, že kluci čekali, jestli s nimi vyrazím dveře hned nebo po obědě nabídnu ještě kávu a k ní štrůdl se šlehačkou.
Nechala jsem si čas na rozmyšlenou
Ne proto, že bych se s nimi chtěla rozloučit. To bych neudělala, ale své myšlenky jsem si potřebovala přeci jen trochu utřídit. V duchu jsem si uvědomila, jak jsem se Tomáše v minulosti pořád vyptávala, kdy si konečně přivede nějakou přítelkyni. A že bych se ráda dočkala pravnoučat.
Teď jsem se za dřívější neuvážené dotazy skutečně styděla, ráda bych to vrátila zpátky, ale už to nešlo. Nicméně, mohla jsem to napravit rozumnějším přístupem, a to jsem taky udělala.
Místo přítelkyně přišel Petr. A bylo to fajn
Po chvíli úvah a sebereflexe jsem se konečně zmohla na reakci. Zvedla jsem se od stolu, šla ke klukům, položila jim ruce na ramena a řekla:
„Tome, vybral sis milého přítele. Jsem ráda, že jste spolu šťastní.“
Petr se usmál, z Tomáše spadlo napětí a já si v duchu řekla, že je jedno, jestli žije s holkou nebo klukem. Hlavní je, že je šťastný.
Místo přítelkyně přišel Petr. Řízky se snědly, štrůdl taky nezbyl. Jediné, co zůstalo, byl klid a uvolněná atmosféra, když se všechno vyslovilo nahlas. Báječně jsme si popovídali a byl to pro mě opravdu příjemný půlden. Jsem vděčná, že Tomáš s Petrem ke mně přišli s důvěrou a doufám, že se brzy zase uvidíme.
Láska je prostě láska, i když někdy přijde v jiném kabátě, než bychom čekali.
