Soused si přišel půjčit sůl, ale už nikdy mi ji nevrátil

Od nešťastné události, kdy u mě zazvonil soused, nedávno uplynulo třicet let. Za tu dobu se změnil režim, vyměnili se prezidenti, přibylo mi pár vrásek, taky jsem změnila účes, ale jedna věc zůstala.

Vypůjčená sůl, kterou jsem už nikdy neviděla. Možná budete kroutit hlavou. Sůl? Taková blbost? Proč to vůbec řeším?

Tak abyste věděli, jde hlavně o princip. Jsem ze staré školy, kde se vypůjčené věci vracely, dluhy splácely a vypůjčená sůl nemizela jako v nějakém Bermudském trojúhelníku.

Je to jednoduché. Když vím, že věci vracet nechci, tak si je nepůjčuji, ale rovnou požádám, aby mi je druhý daroval. Říká se tomu slušnost.

Ochutnávala jsem, jestli už je dost slaná, ale po drnčivém zvuku zvonku jsem běžela otevřít dveře. Jak už jsem psala, stál v nich soused z protějšího bytu. Měl ruce za zády a ošíval se jako neposlušný kluk, kterého učitel přistihl, jak potají kouří za školou. Bylo na něm vidět, že je mu nepříjemné po mně něco chtít. Sotva jsme se znali. Přesto sebral odvahu a zeptal se.

„Dobrý den, sousedko. Mám na Vás prosbu. Nepůjčila byste mi trošku soli? Zjistil jsem, že doma už žádnou nemám a potřebuji upéct kuře.“

V tu chvíli jsem neměla tušení, že stojím tváří v tvář člověku, který si ode mě vezme sůl a už nikdy mi ji nevrátí. Vědět to, sůl bych mu asi nepůjčila. Ale stalo se a já hloupá jsem mu s důvěrou v lidskou slušnost odsypala půl hrnku soli.

Čekala jsem. Nejdřív pár dnů, pak týdnů. Říkala jsem si, že asi zapomněl. To se stává. Určitě si ještě vzpomene, vždyť vypadá jako slušný chlap.

Jenže po měsíci mi to už začalo být podezřelé. Při každém setkání na chodbě jsem pohledem nenápadně těkala k jeho rukám, abych zjistila, jestli v nich náhodou nenese sůl. Nenesl a já přestávala doufat.

Roky plynuly, sůl nikde. Občas jsem přemýšlela, že se připomenu, ale jak to říct, aby to nevyznělo trapně? Raději jsem mlčela a on také.

Před časem se do domu nastěhovali noví sousedé. Mladá, slušná a sympatická rodinka, z níž u mě jednoho večera zazvonila žena.

„Dobrý den, nepůjčila byste nám, prosím, trochu soli?“

Jako bych tu událost starou třicet let prožívala znovu. Tentokrát jsem se ale rozhodla, že další tři desetiletí v křivdě žít nechci.

„Nepůjčila,“ odpověděla jsem a viděla, jak je mladá žena zaskočená.

„Já vám ji daruji, vracet mi ji nemusíte,“ řekla jsem a odešla do kuchyně, abych po letech opět nabrala půl hrnku soli.

Když jsem věděla, že jsem sůl darovala, obavy a případné křivdy šly stranou. A víte co? Představte si, že ta samá žena mě jednou zastavila na chodbě a za darovanou sůl se mi odvděčila čokoládou - drobným sousedským gestem, které mi udělalo obrovskou radost.