Článek
Šla jsem s vnučkou po ulici směrem k obchodu, abychom spolu nakoupily nějaké potraviny pro přípravu večeře. Zanedlouho nás čekalo setkání, které bylo pro obě velmi cenné.
Pomoc nevidomému muži
Všimla jsem si, jak před námi kráčí mladý nevidomý muž s bílou holí, který se ptal kolemjdoucích kluků, jak se dostane do drogerie. Bylo evidentní, že rada „pořád rovně“ mu byla k ničemu, a proto jsem se rozhodla nabídnout, že mu pomůžu.
„Dobrý den, máme stejnou cestu. Jestli chcete, do drogerie vás dovedu.“
„Děkuji, budete hodná.“ řekl s neskrývaným vděkem.
Vzala jsem ho s jeho svolením za ruku a v tu chvíli si uvědomila, jak mi asi musí důvěřovat a že zrovna tohle pro nevidomé lidi určitě není snadné. Vždyť jsem pro něj úplně cizí osoba, kterou nemá možnost vidět a o to to pro něj musí být složitější. Vedla jsem člověka, který se musel spolehnout jen na cizí hlas a dotek a taky doufat, že moje nabídka pomoci je upřímná. Doufat, že nenatrefil třeba na podvodníka se zlými úmysly.
V drogerii se muže ujala paní prodavačka, která mu pomohla najít potřebné zboží a pak jej ochotně vzala ke kase, u níž mohl zaplatit přednostně. Zaplatil a paní prodavačka jej ještě doprovodila k východu. Chválím její empatický a milý přístup! Je skvělé, že ho nenechala bloudit mezi regály, v nichž má někdy problém zorientovat se i člověk s ostřížím zrakem.
Rok ve tmě
I my s vnučkou jsme měly zaplacené drobnosti, na které jsem si v drogerii vzpomněla, že je budu potřebovat. A protože jsem si všimla, že nevidomý muž před obchodem ještě trochu tápe a bylo mi ho líto, nabídla jsem další pomoc, abych mu to celé trochu usnadnila.
„Nepotřebujete pomoct ještě s něčím?“
„No, víte… Ještě bych potřeboval dojít na autobus. Nevidím teprve rok a občas ještě bloudím.“
Zasáhlo mě to u srdce. A ačkoliv jsem se nevyptávala, jak se mu to přihodilo - protože to by mi už přišlo za hranou, představovala jsem si pro mě nepředstavitelné. Jak těžké musí být zničehonic přijít o zrak a učit se žít ve tmě? Třeba o zrak nepřišel ze dne na den, ale na vážnosti situace to vlastně nic nemění. Pán má můj velký a upřímný obdiv, stejně jako spousta dalších nevidomých lidí.
Mladého a pokorného muže jsem dovedla na autobusovou zastávku, přečetla jsem mu čas odjezdu, ujistila se, že to už zvládne sám a poté se naše cesty rozešly. Absolutně jsem ale nepochybovala, že by si poradil i beze mě. Nic jiného by mu ostatně nezbylo, ale když jsem mohla, ráda jsem pomohla.
Uvědomění
Setkání s mladým nevidomým mužem vnímám jako velmi přínosné a jsem ráda, že u něj byla i moje desetiletá vnučka, které jsem mohla ukázat, jak je důležité být všímavá a v případě potřeby se neostýchat nabídnout pomoc.
Ještě nějakou dobu jsme si s vnučkou povídaly o tom, jak to lidé s handicapem musí mít náročné a mnohem častěji si teď říkám, že řešíme samé malichernosti. Kolik co stojí, co si ještě koupit, co bychom měli mít. Pořád se za čímsi honíme a přitom to nejcennější už dávno máme. Jen si to občas potřebujeme nechat připomenout - třeba úplně cizím člověkem na ulici.
Stalo se vám někdy, že obyčejná pomoc druhému člověku změnila nějakým způsobem i vás samotné?
