Článek
Když se blížily moje sedmdesáté narozeniny, syn mě (ne)překvapil obligátní otázkou.
„Co by sis letos přála k narozeninám, mami?“
„Nic nechci. Všechno už mám a nic dalšího nepotřebuju. Neutrácejte. Důležité je, že budeme spolu.“ odpovídám stejně jako každý rok, aniž by to byly plané řeči.
Jenže letos mě syn překvapil a já zjistila, že to možná trochu plané řeči přeci jen byly. Poprvé jsem k narozeninám nedostala vůbec nic, a to jsem slavila kulatiny.
Překvapení
Na svůj velký den jsem k sobě domů pozvala děti s rodinami, abychom to moje výročí hezky oslavili. Udělala jsem svíčkovou, která se v rodině těší velké oblibě a chybět nemohl ani vlastnoručně dělaný kakaovo-smetanový dort doplněný třešněmi. Prostě dokonalá příprava na skvělý den, kdy mi mladí určitě přinesou spoustu dárků přesto, že jsem jim kladla na srdce, že nic nechci.
Když dorazili a já je vítala u dveří, byla jsem překvapená jako nikdy. Gratulanti v rukou nedrželi žádné dárkové tašky. Nepřišli s pugétem sedmdesáti růží a z kapsy nevytáhli ani dárkový poukaz na letní dovolenou.
„To koukáš, co?“ prohodil syn, jakmile z mojí strany vycítil lehké rozčarování. „Pamatuješ si, jak jsi říkala, že k narozeninám nic nechceš a že je důležité, když budeme spolu? Řekl jsem si, že ti to taky jednou vyplním.“
„No, to teda koukám. Říkám to každý rok, ale že to letos vezmete vážně, jsem nečekala. Klobouk dolů!“
Nedostala jsem, co jsem chtěla
Uznávám! Tomu, že k narozeninám nic nedostanu, jsem šla naproti sama. Na nikoho se nemůžu zlobit, maximálně tak sama na sebe, ale ani tak zloba není v mojí povaze.
Mohlo mě napadnout, že mladí moje slova tentokrát vezmou vážně? A nemyslete si, nebyl to z jejich strany žádný vtípek. Ruku mi podali a popřáli, ale nic jsem nedostala ani dodatečně a abych řekla pravdu, trochu mě to mrzelo. Nejde o to dostat nějakou drahou věc (za celý život jsem toho opravdu nastřádala hodně), ale spíš o to, že člověka potěšíte. Drobností - třeba obrázkem nakresleným vnoučaty.
Jsme spolu, ale…
Ve finále je doopravdy nejdůležitější, že jsme se u stolu sešli zdraví a spokojení. Syn věděl, že jeho žertík snesu a já mu ho nemám za zlé. Myslel si, že pobaví všechny včetně mě, ale trochu se přepočítal - až mě samotnou moje pocity překvapily.
Naoko jsem se bavila nad tím, jak mě převezl, ale ve skutečnosti mi ve skrytu duše bylo malinko smutno, i když jsem věděla, že si za celou situaci můžu sama.
Od rodiny jsem dostala velkou lekci, ze které si odnáším jediné. Abych se do budoucna vyhnula nemilým překvapením, budu mnohem více vážit slova. I když si o nich ve chvíli, kdy je vyslovuju, myslím, že to nejsou jen plané řeči.
