Vlastní matka na mě kydá špínu u příbuzných. Předstírám, že o tom nevím

Dnes vám budu vyprávět příběh, který jsem zažila na vlastní kůži. Příběh, který se stal před mnoha lety. Máma už tady není, ale ve mně stále dřímají staré křivdy přesto, že jsem jí už dávno odpustila. Svůj příběh otevírám i proto, že tohle není jen můj příběh, ale zažívá ho spousta z vás. V následujících řádcích popíšu, jaké to je, když vás vlastní matka pomlouvá. A proč jsem jí to nikdy neřekla do očí?

Jsem už dospělá ženská. Moje máma se mnou tváří v tvář mluví jako milující rodič, ale sotva se za mnou zavřou dveře, její slova se jako mávnutím kouzelného proutku promění v jed. Vím to, protože příbuzní si to nenechávají pro sebe. Od sestřenice se dozvím, že jsem nevděčná, od tety, že se prý flákám, strýc mi prozradil, že máma říká, že se mnou má trápení. Každý z rodiny si může udělat svůj vlastní obrázek, ale o mámě je známo, že pomluvy už k jejímu životu patří. Přede mnou pro změnu pomlouvá ty, kteří zrovna nejsou přítomni.

Víte, proč jsem jí to nikdy neřekla? Bála jsem se reakce. Nevydržela bych tohle zlo poslouchat z její nevymáchané pusy naplno a možná bych se i rozbrečela nebo na ni křičela. Třeba bychom se rozloučily ve zlém a už nikdy bychom spolu nepromluvily. Pak bych toho litovala a ve finále bych byla já ta, která se tím bude trápit. Tak jsem raději mlčela, ačkoliv je mi tohle jednání silně proti srsti. Dělala jsem, že nic nevím. Přetvařovala jsem se, i když mi přetvářka není vůbec vlastní. V duchu jsem si pořád kladla otázku, proč tohle dělá. Nejpravděpodobnější mi přišlo to, že si léčí vlastní mindráky tím, že se vozí po ostatních.

Jsem si jistá, že jsem ji zklamala. Vždycky měla jasnou představu o tom, jak bych měla žít, ale já jsem si to udělala po svém. Nezavděčila jsem se jí a v jejích očích jsem tím pádem ztratila hodnotu.

Nikdy neřekla, že je na mě pyšná, zato o mně řekla desítky špatných věcí druhým. Jako by se za mě styděla. Místo toho, aby se mě zeptala, proč jsem udělala to či ono, běžela rovnou za příbuznými, aby to s nimi rozebrala. Sama jsem byla spokojená s tím, jak jsem si zařídila život, ale máma se z mého štěstí nikdy neradovala.

Dnes už tuším, že její přístup vycházel z jejích vlastních bolístek na duši. Možná si ani neuvědomovala, co svými řečmi způsobuje. Kdybych před ní tohle téma otevřela, pravděpodobně by se hájila tím, že „jen říká pravdu“. Mámě jsem sice dávno odpustila, ale na staré křivdy nikdy nezapomenu.

Říkáte si, že tohle moc dobře znáte? Přesně proto jsem tento článek napsala. Je to smutné, ale někdy dokážou nejvíce ublížit právě ti nejbližší. I když vás to trápí, myslete na to, že to není váš problém, ale problém člověka, který vás pomlouvá. A to přesto, že od vlastních rodičů to zabolí nejvíce.

A máte-li rodiče, kteří vás podporují za všech okolností, važte si toho. Není to vždy samozřejmost.